Zatímco v jižní a západní Evropě přetrvalo městské osídlení již z dob antiky, střední Evropa si na nový způsob uspořádání sídel a jejich právní rámec musela počkat až do 13. století. Do té doby zde lidé žili na vesnicích a v opevněných hradištích. Teprve během 13. století začala ve středovýchodní Evropě vyrůstat hustá síť měst, která existuje dodnes. Byla to převratná novinka, která v mnoha ohledech posunula ekonomiku, právní řád, ale i kvalitu života. Města se stala středisky výroby, obchodu a z hlediska své správy představovala první náznak demokracie.
Zatímco v jižní a západní Evropě přetrvalo městské osídlení již z dob antiky, střední Evropa si na nový způsob uspořádání sídel a jejich právní rámec musela počkat až do 13. století. Do té doby zde lidé žili na vesnicích a v opevněných hradištích, která sice bývají latinskými prameny označována jako města (civitas), ale ve skutečnosti s nimi neměla nic společného. Město totiž charakterizují specifické znaky a práva. Na počátku 13. století proniklo do českých zemí městské právo. To znamená, že nově založené nebo již existující sídlo získalo povolení řídit se moderním typem psaného práva, které představovalo závazný rámec pravidel pro život v daném prostoru. Záhy se začalo prosazovat i zakládání zcela nových měst podle přesně daných zásad – na tzv. „zeleném drnu“. Tato města se většinou vyznačovala pravoúhlou uliční sítí, čtvercovým náměstím a kláštery umístěnými při okrajích poblíž hradeb.
První zmínka o povolení (neboli privilegiu) užívat městské právo na území českého státu pochází překvapivě z Bruntálu. Informuje nás o tom listina českého krále Otakara I. vystavená měšťanům z Uničova. Ta pochází z roku 1223 a potvrzuje se v ní znění o deset let starší zakládací listiny. Podstatné je, že text se výslovně odvolává na zřízení, „které již mají naši měšťané z Bruntálu (quas habent cives nostri de Froudenthal).“ Z toho vyplývá, že nejstarší potvrzené městské právo užívali v Bruntále a brzy nato také v Uničově. Někdy mezi lety 1213–1220 byla založena rovněž Opava. K té se pojí rovnou dvě zajímavosti. Ve starších dobách se zde nacházel brod přes řeku a krčma, přičemž území spadalo až do závěru 12. století do sféry vlivu slezských Piastovců. Jednalo se tedy o území pod vládou polského panovníka. Ještě před koncem století se v této oblasti prosadila moc českého krále, který zde následně založil opevněné město. K němu se váže druhá zajímavost. Šlo totiž o možná nejstarší městské založení „in situ“.
Listina z roku 1223 potvrzující práva města Uničova, v níž je zmíněno nejstarší instituciální město v českých zemích – Bruntál. (SOkA Olomouc)
Jakkoliv platí Bruntál za nejstarší město u nás, nejednalo se tehdy o sídlo v hmatatelném slova smyslu, ale o obec disponující městským právem. Kamenné město s pravidelnou uliční sítí bychom v té době hledali v podhůří Jeseníků marně. Potvrzují to i archeologické průzkumy, které prokázaly, že umístění dnešního Bruntálu je poněkud mladšího data. Původní sídlo, nebo dokonce celá síť osad se rozkládala nejspíše v místech, kde dnes leží Staré Město. Například v Praze ve stejné době již dávno stály nejen kamenné domy a dvorce, ale také honosné románské kostely a kláštery. Tamní obyvatelé však na rozdíl od Bruntálu nebyli měšťany se zvláštními právy a privilegii.
Ani založení Opavy nebylo zcela jednoznačné. Také zde existovalo starší osídlení, které samotnému městu předcházelo. Po povýšení původní osady na město a příchodu většího množství nových osadníků byly poblíž brodu vytyčeny ulice, vyměřeno náměstí a postavena první skromná provizorní obydlí. Město bylo hned na počátku opatřeno příkopem, od jehož hrany se počítalo tzv. mílové právo (tzn., že se ve vzdálenosti jedné míle od města se nesměla vyskytovat žádná konkurenční krčma). Poměrně záhy také muselo dojít k vybudování kamenných hradeb, poněvadž v roce 1253 již byla Opava prokazatelně opevněná. Díky své fortifikaci ostatně tohoto roku odolala nepřátelskému obléhání.
Města se brzy rozšířila po celém království. Velmi činorodým zakladatelem byl král Otakar II., který jich založil více než třicet. Kromě panovníka zřizovala vlastní města také šlechta a církevní preláti. Na severní Moravě byl v tomto ohledu obzvláště aktivní olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, který založil např. Ostravu. Ve 14. století existovalo v Českém království již přes 250 měst a městeček, přičemž jejich počet dále rostl.
Výřez z Helwigovy mapy Slezska zobrazuje hustou síť měst na moravskoslezském. (SZM)
Také Slezsko bylo široce urbanizovanou zemí. Koneckonců právě tudy se města rozšířila na Moravu a do Českého království. Pro lokátory bylo Slezsko lákavou oblastí. Rovinatá a úrodná země rozkládající se podél toku řeky Odry poskytla zázemí pro více než 160 městských sídel. Největším a nejdůležitějším z nich byla Vratislav (dnešní Wrocław). Díky své strategické poloze se Slezsko stalo zemí, přes kterou do Českého království přicházely nové myšlenky a trendy v oblastech technologií i umění.
Tipy:
Slovníček:
městiště = parcela
popluží = pozemek zemědělské půdy
magdeburské právo = rozšířený typ městského práva odvozeného z práva německého města Magdeburg
rychtář = představený městské obce (obdoba starosty) vykonávající soudní pravomoc
Město evropského vrcholného středověku bylo definováno typickou strukturou, vizuálními atributy (brány, hradby, radnice, náměstí), ale především novým typem práva. Jednalo se o soubor psaných předpisů určujících povinnosti měšťanů vůči panovníkovi nebo šlechtické vrchnosti, ale zároveň i jejich pravomoci a požitky. Šlo o zcela nový úkaz, neboť do té doby mělo právo zvykový charakter a spočívalo výhradně v rukou panovníka. S městským právem byla část pravomocí přenesena na městskou obec. To se projevilo nejvíce v oblasti soudní a hospodářské. Města získala právo vymáhat na svém území spravedlnost: mohla soudit a popravovat. Zároveň byla města vybavena řadou opatření, která je měla ekonomicky zvýhodňovat. K těm náleželo právo pořádat trhy, mílové právo, jež vylučovalo v bezprostředním okolí města (zpravidla jedné míle) provozování krčem, popřípadě některých řemesel. Dále šlo o právo nuceného skladu, které přikazovalo projíždějícím kupcům zůstat ve městě přes noc a nabídnout zde k prodeji své zboží. Neméně zásadním bylo také civilní právo, které prvním obyvatelům města zaručovalo svobodu a plnoprávnost. Ne nadarmo se v té době v německojazyčných oblastech ustálilo rčení, že městský vzduch osvobozuje (Stadtluft macht frei).
Města se brzy stala rozhodujícím ekonomickým činitelem, který přinášel do královské pokladny nemalé zisky. Příčina tohoto úspěchu spočívala nejen v osobní svobodě měšťanů, kteří se aktivně podíleli na správě města, ale především v dálkovém obchodu. Města ležící na velkých řekách, křižovatkách nebo významných obchodních cestách byla doslova propojena s celým kontinentem. Procházelo jimi zboží z dalekých krajů, které zde nezřídka muselo být procleno a nabídnuto k prodeji. Další zisky plynuly z výroby různého zboží, zejména pokud se některé město řadilo mezi přední dodavatele žádaného artiklu. Taková výhoda obvykle vyplývala ze specifických přírodních podmínek v jeho okolí. Někde šlo o unikátní složení půdy umožňující výrobu nenapodobitelné keramiky (Loštice), jinde se pěstovaly nejrůznější plodiny nutné pro výrobu či barvení látek a města si je přísně střežila (např. pěstování borytu barvířského umožňovalo barvit látky namodro, což ve střední Evropě proslavilo středoněmecký Erfurt). První města na našem území byla také často spojena s dolováním drahých kovů a dalších rud.
Při založení a udělení městského práva bylo danému sídlu určeno za vzor a odvolací soudní instanci některé z již existujících měst. Tato role připadla vždy těm nejstarším městům, což byly v případě našeho regionu Bruntál a Opava. Samotné městské právo vzniklo v německém prostředí a podle míst svého vzniku se také nazývalo. V oblasti Slezska, ale také v severní části Čech a Moravy proto hovoříme o tzv. magdeburském právu, přicházejícím ze severoněmeckého města Magdeburg. Jižní část království naopak spadala do působnosti norimberského práva. Někdy se hovoří také o právních kodexech, tedy podrobných soupisech všech práv a náležitostí, které se v dobové terminologii označovaly jako zrcadla. Severní oblasti království tak náležely do sféry vlivu Saského zrcadla (Sachsenspiegel), jižní oblasti spadaly do sféry Švábského zrcadla (Schwabenspiegel).
Protože četné obchodní a právní výsady přinášely městům značné bohatství, začala se brzy osamostatňovat a prosazovat vlastní politické ambice. V českém prostředí se jim podařilo emancipovat až v 15. století, když královská města získala podíl na správě země. V Evropě se však již dříve začala svobodná města sdružovat v dobrovolných spojeneckých svazcích, z nichž nejproslulejší a nejmocnější byla severoněmecká hanza. Její vliv sahal mimo jiné až do slezské Vratislavi a polského Krakova.
Plnoprávným obyvatelem města – měšťanem – byl zpravidla vlastník nemovitosti nebo osoba, která byla pro místní komunitu jinak zásadně důležitá (např. městský písař). Tito obyvatelé si byli rovni, mohli volit a podílet se na kolektivním vedení obce. Město bylo spravováno volenou městskou radou, jejíž členové (konšelé) se postupně střídali ve funkci starosty čili purkmistra (v němčině je dodnes užíván tento původní pojem Bürgermeister). V tomto způsobu řízení města můžeme spatřovat náznaky jisté omezené formy demokracie.
Zakládání a rychlý rozvoj měst umožnily obecně příznivé podmínky, které nastaly ve 12. a 13. století. Lidé vyvinuli nebo znovu objevili řadu dokonalejších technologií a nástrojů v oblasti zemědělství (pluh s kovovou radlicí, chomout, trakař), řemesel (vodní a větrný mlýn, hamr, kolovrat) i stavitelství (křížová klenba a lomený oblouk se staly základem nové gotické architektury). Rozšíření tzv. trojpolního systému umožnilo lépe obdělávat půdu a produkovat tak více potravin. Zdokonalené zemědělství a kvalitnější stravování pomáhaly alespoň zčásti snížit ohrožení populace hladomorem (který nastával v důsledku neúrod), posilovaly odolnost dospělých vůči epidemiím a zásadně přispěly k postupnému nárůstu populace. Ten začal přirozeně vyvolávat poptávku po nové orné půdě. Venkovské rodiny potřebovaly uživit své početné potomstvo, šlechta usilovala o zvětšení svého majetku. Zejména v nejrozvinutějších oblastech na západě Evropy, jako byly Flandry či Porýní, probíhal tento proces nejrychleji a možnosti získání pozemků pro další a další pole, osady a města zde byly stále omezenější.
Ve středovýchodní Evropě naopak populace rostla spíše pomalu, protože modernizační trendy sem většinou doputovaly s určitým zpožděním. Řídce osídlená a z velké části zalesněná území proto nabízela takřka neomezené možnosti rychlého ekonomického růstu. Toho si byli vědomi i zdejší panovníci, kteří začali vytvářet podmínky pro příchod nových osadníků z často již přelidněných západnějších částí kontinentu.
Ve 13. století se daly do pohybu masy obyvatelstva, které většinou hovořilo německými a belgickými dialekty. Tento proces osidlování a zúrodňování nových území, který zasáhl mimo jiné české země, Uhry, Slezsko a Polsko, je označován jako velká kolonizace. Její přínos spočíval kromě zakládání nových měst i v importu nových myšlenek, jako byly výrobní postupy, technologie, materiály, umělecké trendy (gotické malířství, sochařství a architektura) nebo již zmíněné nové chápání práva.
Založení města představovalo velmi riskantní podnik. Na počátku stál vždy člověk, jenž přebral osobní zodpovědnost za úspěch celé akce. Jeho úkolem bylo shromáždit a zorganizovat skupinu kolonistů a přivést je na zvolené místo, jehož polohu musel předem vytyčit. Stejně tak měl za úkol naplánovat a organizovat následnou výstavbu města. Protože klíčová úloha spočívala především ve správném zvolení místa, nazýval se takový člověk lokátorem (z latinského locus – místo), dnes bychom jej označili jako developera. Nově vybudované město bylo v počátečních letech své existence zproštěno daní a dávek, aby se hospodářsky upevnilo. Odměnu lokátorovi za organizaci takového podniku představoval zisk dědičné rychty a svobodných lánů. To znamenalo, že lokátor a jeho potomci vykonávali v založeném městě soudní pravomoc, ze které jim plynuly finanční příjmy, a jejich zemědělská půda byla zbavena povinnosti daňových odvodů.
Proces zakládání města na dobové iluminaci (Wikipedie).
Nová města byla často zakládána v hlubokých hvozdech, které bylo třeba nejprve „vyklučit“ a „vyžďářit“, tedy vykácet a vypálit hustý lesní porost, což představovalo nesnadný úkol. Lokátoři zpravidla volili pro své záměry blízkost řek, které mohly posloužit nejen jako zdroj vody, ale především jako důležitá dopravní a obchodní komunikace. Řada měst vznikla v místech křižovatek, brodů či klášterů, jiná povýšením starších osad sousedících s významnými hrady (např. dříve připomínaný Magdeburg). O původu města často vypovídá i samotný jeho název. Když pomineme ty odkazující ke jménu zakladatele (Hodoňa – Hodonín, Beneš – Benešov, Karel – Karlovy Vary), jsou nejčastěji zastoupeny názvy jako Žďár, Brod či Týn a Týnec (ohrazená osada). Města při důležitých hraničních přechodech obvykle nesla název podle jabloně (Jablonec, Jablunkov, Jablonné). Možná toto označení vychází z latinského slova gabullum, což bylo místo, kde se vybíralo clo. Protože zakladatelé měst hovořili většinou staroněmeckými dialekty, odrazila tato skutečnost i do německých názvů: z německého Freudenthal (Radostné údolí) vznikl Bruntál, z Landskronu (Zemská koruna) vznikl Lanškroun. Některá města své původní názvy po druhé světové válce ztratila, když byly nahrazeny českými novotvary (Falknov – dnes Sokolov, Frývaldov – dnes Jeseník, Kolštejn – dnes Branná). Jiná města si svůj původní charakter názvu ponechala dodnes: Frenštát pod Radhoštěm (Frankstadt), Frýdek (Friedeck), Frýdlant (Friedland), Varnsdorf (Warnsdorf).
Tipy:
|
Němčina |
Čeština |
Polština |
Slovenština |
|
Bürgermeister |
purkmistr |
burmistrz |
burmajster |
|
Markgraf |
markrabě |
margrabia |
markgróf |
|
Pfarre |
fara |
fara |
fara |
|
Rathaus |
radnice |
ratusz |
radnica |
|
Ziegel |
cihla |
cegła |
tehla |
|
Zucker |
cukr |
cukier |
cukor |
|
Öl |
olej |
olej |
olej |
|
Pflug |
pluh |
pług |
pluh |
|
Jahrmarkt |
jarmark |
jarmark |
jarmok |
|
müssen |
muset |
musieć |
musieť |
Většina oficiálních textů o městě uvádí, že Hlučín byl založen českým králem Otakarem II. roku 1256. Když se však hlouběji ponoříme do historických pramenů, zjistíme, že se v nich taková informace nevyskytuje. Datace je totiž pouhou domněnkou založenou na porovnání nepřímých zjištění. Z městské struktury Hlučína je naprosto evidentní, že se jedná o město založené tzv. na zeleném drnu. Rozlohou jde o nejmenší možnou lokaci, neboť město tvořily pouze domovní bloky obklopující náměstí. Na každý pád zde zaujme pozornost velkorysé náměstí a impozantní kostel, který se v obdobné velikosti u měst stejného charakteru nevyskytuje. To samo o sobě nevypovídá o královském založení, ale může naznačovat, že město ve středověku prosperovalo, nebo mělo minimálně nemalé ambice. Nedochoval se však žádný konkrétní záznam, který by objasnil jeho založení a počátky existence. Bezpečně víme pouze to, že nedaleko odtud probíhala tokem řeky Pštiny zemská hranice Moravy a že Hlučínem procházela obchodní stezka.
Středověký plán Hlučína (Archiwum panstwowe w Opolu)
První písemná zmínka pochází až z roku 1303. Vyplývá z ní, že město založil český král Otakar. Vzniknout tedy muselo někdy před jeho smrtí v roce 1278. Protože král Otakar dvakrát navštívil nedalekou Opavu (v letech 1255 a 1256), usuzují historikové, že k založení Hlučína došlo během králova druhého opavského pobytu roku 1256. Osobní přítomnost panovníka ovšem nebyla pro založení města nezbytně nutná. Hlučín tak mohl stejně dobře vzniknout před i po tomto datu.
Co dalšího nám listina poprvé zmiňující Hlučín ještě sděluje? Byla napsána na nedalekém hradě Landeku koncem ledna roku 1303. Majitel hradu i města Siegfried z Barutu si sem pozval hlučínské měšťany, aby jim udělil do užívání pole mezi městem a řekou Opavou za účelem pastvy dobytka (dodnes nese tato louka název Fifejdy z německého Viehweide). Zmíněný majetek měli Hlučínští vlastnit se všemi výhodami, které již dříve obdrželi od krále Otakara. Správnost ujednání potvrdili přítomní svědci: Geblin z Hatě, pekař Sidelman, Reybono a Tilo ze Štěpánkovic, Jindřich z Nikolsdorfu, ludgeřovický fojt Balderamo a dva mniši. Tím, že Siegfried potvrdil svým měšťanům stará práva, upozornil na původní založení města z královského popudu. Snad již v letech bezvládí po Otakarově smrti přešel Hlučín do vlastnictví šlechty a stal se hospodářským zázemím důležitého hradu Landeku. V polovině 14. století byl Hlučín majetkem opavských vévodů a po zpustnutí hradu Landeku v závěru 15. století se stal centrem panství.
Listina Siegfria z Barutu je uložena ve Státním okresním archivu v Opavě. (SoKA Opava)
Tipy:
Ačkoliv se v málokterém městě dochovaly na první pohled patrné hmotné pozůstatky jeho středověké podoby, dokáže nám jeho dnešní prostor přesto ledacos napovědět. Velikosti středověkého města obvykle odpovídá současné historické jádro, které je zpravidla obklopeno okružní ulicí, případně parkem, jako je tomu zčásti v Opavě. Tato úprava pochází z dob, kdy se města začala rozrůstat a původní omezený prostor uvnitř hradebních zdí už jim nestačil. Středověké opevnění se z vojenského i hospodářského hlediska stalo zbytečným a představitelům městské správy bylo spíše na obtíž, neboť omezovalo možnosti budoucího rozvoje a svým chatrným stavem často ohrožovalo obyvatele. Proto většina měst nechala v 19. století své hradby rozebrat a příkopy zasypat. Nebylo tomu tak ale zdaleka všude. V řadě měst zůstaly dochovány větší či menší zbytky původních hradeb (Bruntál, Polička nebo ve velké míře český Nymburk), mnohde byly od demolic ušetřeny například městské brány (Jihlava, Prachatice, Pelhřimov). Mezi městským jádrem a novou zástavbou vzniklo zrušením hradebního pásu lukrativní prostor o šířce několika desítek metrů. Zpravidla byla na tomto prostranství založena okružní ulice vinoucí se kolem celého dřívějšího „středověkého města“, kterou můžeme podle tehdy obdivovaného vídeňského vzoru nazvat „Ringstrasse“ (např. Brno).
Kromě okružní ulice upozorňují na dřívější existenci opevnění také tvar a podoba uliční sítě vedené při hradbách, jejich názvy (Hradební, Na Valech, Na Parkáně) a někdy též výskyt klášterů. Církevní objekty bývají často jedinými stavbami, které stojí na stejném místě již od doby vzniku města. A byly to právě žebravé řády (minorité, dominikáni), které se usazovaly v blízkosti hradeb. Důvodem byla snaha působit mezi těmi nejpotřebnějšími (chudina zpravidla obývala nuzné příbytky v sousedství bran a věží), podíl kláštera na budování a udržování opevnění, ale také skutečnost, že nejlukrativnější městské parcely bývaly v době příchodu těchto mnišských řádů obvykle již zastavěny.
Velmi dobře se dá v současném prostoru města odhadnout poloha někdejších bran. Jde o místa v průsečíku trasy hradebního okruhu a páteřních komunikací vybíhajících z města. Takové ulice poznáme jednak podle polohy (většinou jde dodnes o rušné a dopravně významné komunikace), ale především podle jejich názvu. Na středověký původ odkazují jména ulic pojmenovaných po nejbližším významném městě (v Hlučíně Opavská a Ostravská, v Opavě Ratibořská či Hradecká). Městské brány se dochovaly v málokterém městě, neboť v průběhu 19. a počátku 20. století byly bourány, nejčastěji s poukazem, že překážejí rozvoji dopravy a jsou v havarijním stavu. Kromě historických vyobrazení na ně přímo ve městě někdy upomíná i název ulice (U Brány, Za Branou apod.).
Odkryté základy hradeb a hranolové věže v bezprostřední blízkosti opavského kostela sv. Janů (foto František Kolář)
Je rovněž důležité si uvědomit, že většina obyvatel středověkých měst byla negramotná. Zejména ve větších městech se proto jejich obyvatelé orientovali ve spletité síti ulic zejména podle dominantních sakrálních staveb a náměstí. Častým vodítkem byly čichové a sluchové vjemy spojené s provozem konkrétních řemesel (Rybí trh, Kolářská, Platnéřská, Masařská ulice a podobně). Kostely byly označovány podle svého zasvěcení, kláštery zase podle řeholní komunity, která je užívala. Domy jednotlivých měšťanů se v některých případech označovaly viditelným malovaným či plastickým znamením (například kamenný zvon z dnes již neexistujícího domu na Horním náměstí v Opavě). Historické názvy někdy přetrvaly až dodnes a napovídají nám tak, co se na daném místě ve středověku nacházelo.
Tipy:
