Dne 12. ledna 1421 přepadli velehradský klášter husité a celý jej vydrancovali. V plamenech skončila bohatá klášterní knihovna, ale i život opata a čtyř mnichů. Ostatním se podařilo utéci. Tato událost nejenže na dlouhá léta poznamenala stav kláštera, ale přinsesla rovněž rozvrat jeho pozemkové držby. V následujících letech přišli cisterciáci z Velehradu o řadu svých vesnic na Opavsku, protože zde nedokázali vymáhat svá vlastnická práva.
Fenomén husitství a husitských válek je záležitostí především první třetiny 15. století. Jeho počátky je ale nutné hledat už v posledních desetiletích století předcházejícího. Již v době rozvoje a prosperity na konci vlády českého krále a římského císaře Karla IV. († 1378) se začaly ozývat kritické hlasy pranýřující tehdejší společenské a zejména pak církevní poměry. Mezi kritiky patřili například známí kazatelé Jan Milíč z Kroměříže nebo Konrád Waldhauser. Mnoho kazatelů poukazujících na naléhavou potřebu změny pocházelo z řad vzdělanců soustředěných kolem teprve nedávno založené pražské univerzity. Inspirativní pro tamní teology byly především myšlenky anglického reformátora Johna Wycliffa († 1384), který se ve svých spisech horlivě vyjadřoval proti světské moci papeže, prodávání církevních úřadů a dalším dobovým nešvarům. Klíčová byla jeho myšlenka, že jediný zdroj náboženského přesvědčení, společenského pořádku a rozhodování o tom, co je a co není správné chování, spočívá přímo v bibli. Výklady teologů a církevních hodnostářů ztrácely podle Wicliffa svou důležitost, s čímž církev z hlediska udržení své autority nemohla souhlasit.
Většinu Wicliffových myšlenek převzala a dále rozvíjela skupina pražských kazatelů a univerzitních mistrů, mezi nimiž nechyběly ani vůdčí postavy reformního hnutí, které za své názory později zaplatily životem: Jeroným Pražský a Jan Hus. Těmto vysoce vzdělaným mužům byla nicméně cizí představa „revoluce“ v moderním slova smyslu. Nestáli o radikální změnu stávajícího společenského řádu, chtěli jej spíše vylepšit a uvést do souladu s požadavky bible. V neklidných časech počátku 15. století se však události nakonec vyvinuly zcela jinak. Je důležité připomenout, že v této době zemím České koruny už dlouho kraloval Václav IV., který zdaleka nedosahoval panovnických kvalit svého otce. Tehdejší církev sužovalo papežské schizma – za pravého papeže se prohlašoval nejen ten sídlící v Římě, ale také druhý papež, který se svým dvorem (papežskou kurií) pobýval ve francouzském Avignonu.
Ve společnosti sílilo napětí, které přerůstalo v otevřené nepokoje. Roku 1412 v Praze vypukly pouliční bouře, jež rozdmýchal mimo jiné prodej tzv. odpustků – jakéhosi „předplatného“, kterým se hříšník mohl za odpovídající sumu zbavit svých hříchů. Pochopitelně i tato praxe, stojící v rozporu se zásadami bible, byla terčem kritiky pražských reformních kazatelů. Reformní myšlenky Jana Husa a jeho stoupenců se šířily nejprve v městském prostředí, ale po roce 1410 pronikly také na venkov. Vesničané si je ovšem často vyložili po svém, mnohdy v duchu rozšířených tzv. chiliastických představ, které byly založeny na vizi brzkého konce světa a příchodu Božího království na zemi. Odtud byl již jen krůček k představě světa, kde již nebude třeba pánů a všichni si budou rovni, bez ohledu na svá práva a zejména povinnosti. Realizace takových radikálních myšlenek v praxi mohla vést k totálnímu společenskému rozkladu a řada událostí následujících desetiletí tato rizika potvrdila.
V roce 1410 byl zvolen římským králem Zikmund Lucemburský, mladší syn Karla IV. a bratr Václava IV. Jedním z jeho prvních kroků byla snaha svolat všeobecný církevní koncil. Ten měl řešit již několik desetiletí se vlekoucí papežské schizma (v té době se za právoplatného papeže považovala již dokonce trojice mužů) a také hereze – tedy odchylky od oficiálního církevního učení. Od podzimu roku 1414 koncil skutečně začal zasedat, a to ve městě Kostnici ležícím na březích Bodamského jezera na hranici dnešního Německa a Švýcarska. Učení Jana Husa bylo během jednání kostnického koncilu prohlášeno za heretické, a protože Hus trval na svém přesvědčení a odmítl je odvolat, byl jakožto kacíř odsouzen k trestu smrti a upálen. Aby došlo k co nejrychlejšímu zapomenutí jeho osobnosti, byl popel z hranice vysypán přímo do řeky Rýna protékající jezerem. Události ale nabraly zcela odlišný spád. Proti Husovu upálení se razantně postavili nejen měšťané a řada duchovních, ale také část české šlechtické obce. Jan Hus začal být v Čechách záhy vnímán jako mučedník, který obětoval svůj život za víru. Stoupenci jeho učení se začali rozdělovat podle svých zájmů a cílů – od umírněných po naprosto radikální. Společným symbolem se pro ně stalo zobrazení kalicha. Ten poukazoval na jeden z jejich základních požadavků – aby i laici (tedy prostí věřící, nejen kněží a další duchovní osoby) mohli během mše svaté přijímat svátost (eucharistii) tzv. „pod obojí způsobou“, tedy nejen chléb (proměněné tělo Páně), ale i víno (proměněná krev Páně).
Tipy:
Nespokojenost a odpor mezi stoupenci Husova učení začaly rychle narůstat, a to zejména v Praze pod vedením kazatele Jana Želivského. Král Václav se ještě pokusil utlumit rostoucí radikalismus obyvatelstva obměnou městské rady Nového Města pražského. Tato změna byla pro husity neakceptovatelná. Rozvášněný dav pod Želivského vedením přepadl Novoměstskou radnici a dotyční konšelé byli násilně vyhozeni z oken. Několik z nich pak bylo zfanatizovaným davem ubito přímo pod radničními okny na dnešním Karlově náměstí. Tato událost vešla do dějin jako první pražská defenestrace (další dvě se odehrály v letech 1483 a 1618 a týkaly se opět konfliktu mezi nábožensky odlišně smýšlejícími skupinami obyvatelstva).
První pražská defenestrace roku 1419 roznítila husitskou revoluci a symbolicky zahájila dlouhé období husitských válek, které sužovaly středoevropský prostor po mnoho dalších let. Husitské hnutí bylo od počátku nejednotné a dělilo se na několik proudů. Vůči hlavnímu proudu se vymezovalo učení jihočeského duchovního vůdce Petra Chelčického, na jehož základech posléze vyrostla církev Jednota bratrská. Radikálové navazovali v praxi na odkaz Johna Wycliffa. Program umírněných husitů zformuloval teolog Jakoubek ze Stříbra v textu zvaném čtyři artikuly pražské, na jejichž znění, zveřejněném nejen v učenecké latině, ale také v lidových jazycích češtině a němčině, se husité shodli v červenci 1420.
Požadavky zhruba dvě strany dlouhého textu lze shrnout do čtyř nejdůležitějších bodů:
Umírněná podoba husitství byla přijímána zejména mezi pražskými měšťany a teology soustředěnými kolem pražské univerzity, proto se umírněnému proudu přezdívalo pražané nebo také utrakvisté – podle požadavku přijímání pod obojí (latinsky „sub utraque specie“). Radikálové se soustředili především na českém venkově. Jejich první baštou se stalo malé jihočeské město Sezimovo Ústí. Ze strategických důvodů se však záhy rozhodli pro založení nového, lépe hájitelného města, které pojmenovali podle biblické tradice Tábor (1420). Podle města se pak sami nazývali táborité. Ti byli odhodláni své přesvědčení šířit také mečem. Tábority podporovala podobně radikální sekta orebitů, jejíž centrum se nacházelo ve východočeském Hradci Králové a název odvozovala od kopce Oreb poblíž městečka Třebechovice. Po smrti oblíbeného vojevůdce Jana Žižky se spojili s dalšími radikály a začali si říkat sirotci.
Pro představitele katolické církve reprezentované papežem jakožto nejvyšší autoritou byly požadavky husitů nepřijatelné a pokládali je za projev nepřípustného kacířství. V roce 1420 proto papež proti nim vyhlásil první křížovou výpravu. Podporovatelé papežství v čele s novým českým králem Zikmundem, který na trůn nastoupil po smrti Václava IV., byli však husitskými vojsky přemoženi u pražského vrchu Vítkova. Po sérii dalších bitev byl Zikmund zcela poražen a stoupenci husitství získali kontrolu nad většinou Českého království. Je nutné zdůraznit, že husitům v bojích dlouhodobě přála štěstěna, a to i díky novátorské bojové taktice a výzbroji. V Čechách se husitství těšilo také podpoře šlechty, valná většina bojovníků ale pocházela z venkovského prostředí. Tomu odpovídaly také užívané zbraně, které byly upravovány z tradičních zemědělských nástrojů – sudlice (železná čepel kosy připevněná vzhůru na dřevěnou násadu), okované cepy nebo sekery. Husitští bojovníci užívali v hojné míře také palné zbraně – polní děla, hákovnice či píšťaly. Díky válečným výpravám po celé střední Evropě rozšiřovali technologii palných zbraní a s ní i její terminologii. Slovo houfnice tak dalo základ anglosaským termínům Haubitze či Howitzer, píšťala se komolením vyvinula v pistoli. Husitská vojska se proslavila také taktickým užitím vozové hradby, přestože nebyla první, kdo hradbu v boji použil.
Katolická vojska křižáků vytáhla proti husitům neúspěšně ještě několikrát. V Čechách se však rozhořely také nelítostné boje mezi jednotlivými husitskými stranami – radikály a umírněnými pražany podporovanými katolíky. Válečné běsnění se ale neomezovalo jen na České království. Ušetřeny nezůstaly ani sousední země, které tvořily svazek zemí Koruny české. Spolu s Moravou a Horní i Dolní Lužicí bylo vojenskými akcemi postiženo také Slezsko. Tyto nájezdy husitů na sousední země se nazývají spanilé jízdy či dobovým termínem rejsy (z německého Reise). Zejména pod velením Prokopa Holého a dalších husitských hejtmanů byly napadány sousední země za účelem oslabení zázemí husitských nepřátel a získání peněžních prostředků i potravinových zásob. Častým cílem loupeživých nájezdů byla bohatá města a kláštery. Města byla poničena, hradby pobořeny, kláštery vypáleny, řeholníci povražděni nebo rozehnáni, umělecké poklady rozkradeny či zničeny. Z této pozice vnímali husitské nájezdníky také světští a duchovními zeměpáni ve Slezsku. Proto se také již v roce 1421 ve slezském městě Grotkov (dnes Grodków) sešel sněm slezských knížat, biskupů a stavů, aby na celé desetiletí uzavřeli obrannou dohodu proti husitským nájezdníkům. Do ohrožených a strategicky významných hornoslezských měst Krnova a Opavy byly umístěny vojenské posádky. Vůdčí osobou protihusitského odboje v opavském vévodství se stal kníže Přemek I. Opavský.
V roce 1423 podnikli táborité úspěšnou vojenskou výpravu do Horní Lužice a dolního Slezska. Husité tehdy zplundrovali zejména okolí dolnoslezského města Javor (dnes v Polsku). Nedlouho po prvním úspěšném tažení husitů do Slezska se boje rozhořely i na Opavsku. V roce 1426 uspěl husitský vojevůdce Jan Tovačovský z Cimburka, kterého podporovali jak umírnění pražané, tak sirotci. Po vítězných bitvách a obléhání dobyly jeho jednotky Přerov a zamířily dále na sever Moravy, kde si podmanily a vypálily město Nový Jičín. Dále na severu jim podlehl Fulnek. Po překročení zemské hranice do Slezska jeho muži dobyli město a hrad Odry. Ty se pak po několik dalších let významným opěrným bodem, z nějž husité podnikali své výboje do okolí. V roce 1428 se zde usadil a působil jako husitský hejtman a správce místní posádky litevský kníže Zikmund Korybutovič. Tento bojovník, který měl od husitů přislíbenu českou královskou korunu jako odměnu za pomoc, při svém tažení obsadil také Osoblahu, vojáci olomouckého biskupa jej však odtud brzy donutili k ústupu.
V roce 1428 vpadli na Opavsko v hojném počtu táborité a sirotci. Pod velením Prokopa Holého se ze zpustošených Uher vydali na sever. Cestou se k nim přidali moravské husitské jednotky vedené opět Janem Tovačovským z Cimburka. Před mohutnými voji se dali na úprk obyvatelé Ostravy, Ketře a Osoblahy. Husité při tomto tažení oblehli také Hradec (dnešní Hradec nad Moravicí). Jeho pán, opavský kníže Přemek, se přesile poddal a raději s husity, tehdy již dobře známými a obávanými bojovníky, uzavřel příměří. To mělo kromě hradu Hradec a jemu poddaných vsí platit i pro významné město Hlubčice. Husité si tak zajistili klid pro další vojenské operace, do nichž se opavský kníže ani jeho nástupce na knížecím stolci Václav II. již neměli vměšovat. Dalším cílem husitské expanze byla vcelku logicky významná Opava. Ta se ovšem třídennímu obléhání ubránila a nepadla. Husité s nepořízenou odtáhli dále na severozápad a dobyli Osoblahu a Horní Hlohov. Vévoda Bolko Opolský pod tlakem okolností dokonce přestoupil na husitskou víru, na rozdíl od Přemka I. Opavského, který i přes dohodnutý smír zůstal katolíkem.
Další kapitola dějin husitských válek v regionu se začala psát v roce 1431. Odhodlání husitských bojovníků tehdy výrazně posílila vítězná bitva u Domažlic, kde pod vedením Prokopa Holého fakticky bez boje porazili účastníky čtvrté křížové výpravy v čele s markrabětem Friedrichem Braniborským. Na spanilou jízdu do slezských knížectví tehdy vytáhla vojska sirotků pod vedením vrchního hejtmana polních vojsk Jana Čapka ze Sán a táboritů v čele s Prokopem Holým. Koncem září vojska dorazila do předpolí Opavy, kterou nedlouho předtím zdecimoval požár. Vévoda nehodlal zbídačené město podrobit další tvrdé zkoušce a uzavřel s husity příměří. Součástí dohody bylo, že i se svými syny přestoupí ke kalichu, bude vojensky podporovat husitská vojska a ve své zemi umožní kázání podobojí.
Jako poslední z knížat bojoval s husity v roce 1431 Mikuláš Ratibořský. Během husitských válek byl centrem správy celého panství hlučínský městský hrad, který patrně nahradil starý a pobořený hrad Landek zdvíhající se na návrší nedaleko od města. Po roce 1433 narušovala suverenitu zeměpánů i nadále posádka hradu v Odrách. Zdejší bojovníci prováděli drobnější záškodnické operace a loupeživé nájezdy.
Důsledky husitských válek byly pro region devastující. Těžce postižený byl jak venkov, tak i města. Zchudla také slezská knížata, která se v důsledku nakládaných výdajů na obranu země značně zadlužila, což v následujících desetiletích snížilo jejich politický vliv. Husitské války ukončilo teprve vyhlášení tzv. basilejských kompaktát. Ve švýcarském městě Basileji byla roku 1436 stvrzena ujednání dohodnutá mezi katolickou církví reprezentovanou basilejským koncilem a představiteli husitských Čech. Hlavním bodem shody bylo přiznání nároků na přijímání z kalicha (pod obojí způsobou) pro všechny utrakvisty. Čechové uznali Zikmunda Lucemburského za krále a České království se tak na mnoho následujících desetiletí stalo zemí dvojího lidu – katolíků a kališníků.
Moravští husité uzavřeli již v roce 1434 mír s Albrechtem II. Habsburským, který byl lenním pánem Moravy. On jim na oplátku potvrdil požadovaná privilegia. Kromě moravských pánů tento dokument zpečetil nejen tehdejší olomoucký biskup, ale také opavský vévoda Václav II. Situace ve Slezsku však byla odlišná. V následujících desetiletích zůstalo Opavsko i nadále katolické.
Tipy: