Od 14. století bylo Slezsko součástí českého státu. Jednalo se o jeho druhou největší a nejbohatší zemi. Zásadní zvrat ovšem přinesl rok 1740, kdy pruský král Fridrich zpochybnil nárok arcivévodkyně Marie Terezie na českou korunu. Vojensky se zmocnil Slezska a téměř celé jej ovládl. Hasburské říši zůstaly jen nepatrné zbytky v Jeseníkách, okolo Opavy a Těšínsko. Začala se psát nová kapitola slezských dějin, která přinesla bouřlivý hospodářských rozmach, náboženskou toleranci, ale i národnostní třenice, ozbrojené konflikty a masové přesuny obyvatel.
Dnešní Česká republika se skládá z historických území Čech, Moravy a rovněž malé části Slezska, kterou tvoří relikty bývalých hornoslezských knížectví Krnovského, Opavského a Těšínského, jakož i malý díl knížectví Niského (jeho centrem bylo dnes polské město Nysa).
Do roku 1918 bylo pro území pod vládou českého krále používáno označení země Koruny české. Tento pojem zavedl poprvé Karel IV. ve svých bulách z dubna 1348. Kromě Čech, Moravy a Lužice bylo důležitou součástí zemí Koruny české také Slezsko tvořené od středověku několika desítkami malých knížectví. Jejich počet se v průběhu doby měnil a k Českému království je postupně připojoval od roku 1322 král Jan Lucemburský, otec Karla IV. Rozsáhlé území Slezska se dělilo na Horní a Dolní Slezsko. Hlavní vodní tok představuje řeka Odra, která byla vždy důležitou komunikační a obchodní tepnou zajišťující spojení Slezska s Baltským mořem. Významným centrem se již ve středověku stala Vratislav (německy Breslau, polsky Wrocław), po Praze druhé největší město Českého království.
Země Koruny české na kolorované mapě z roku 1748 (ÚAZK)
Slezsko s rozlohou přibližně 40 000 km2 bylo po Čechách druhou největší zemí Koruny české a současně mělo značný ekonomický potenciál (vysoce rozvinuté zemědělství, napojení na stěžejní obchodní trasy). To byl jeden z hlavních důvodů, proč se o toto území v 18. století začalo zajímat Prusko a učinilo z něj hlavní předmět tzv. válek o rakouské dědictví.
Od roku 1526 až do vzniku Československa vládli na českém trůně Habsburkové. Panovníci z této dynastie byli současně také císaři Svaté říše římské. Nárok na korunu měli tradičně v prvé řadě mužští potomci, avšak císař Karel VI. (1685–1740) měl pouze dvě dcery, které se dožily dospělosti. Proto se snažil zajistit nástupnictví pro svůj rod i v ženské linii, a to takzvanou pragmatickou sankcí. Tento dokument byl vydán již v roce 1713 a postupně jej uznala většina evropských zemí. Po smrti Karla VI. v říjnu 1740 nastoupila na trůn jeho starší dcera Marie Terezie (1717–1780). V čele habsburské monarchie tak poprvé (a naposledy) stanula žena. Oslabení říše v důsledku této nezvyklé situace využily okolní státy, především Prusko. Odmítly nadále respektovat pragmatickou sankci a zapojily se do takzvaných válek o rakouské dědictví. Jádrem sporu bylo bohaté slezské území, proto se tento konflikt také označuje termínem „slezské války“. Marie Terezie uhájila i přes územní ztráty českou a uherskou korunu. Císařem se stal v roce 1745 její manžel František Štěpán Lotrinský (do své smrti v roce 1765) a po něm syn Josef II. (císařem v letech 1765–1790). Marie Terezie zabezpečila habsburský rod dostatečným množstvím mužských potomků, proto se obdobně kritická situace již v budoucnu neopakovala. Dva její synové nastoupili na trůn po ní: Josef II. (vládl 1780–1790) a jeho mladší bratr Leopold II. (vládl 1790–1792).
Rodinný portrét Marie Terezie a Františka Štepána Lotrinského (Wikipedie)
Tipy:
První slezská válka vypukla po smrti císaře Karla VI. v prosinci 1740 a skončila v roce 1742. V červnu proběhla mírová jednání ve Vratislavi, která pak byla zakončena takzvaným berlínským mírem 28. července 1742. Prusko získalo téměř celé Dolní Slezsko, Kladsko a značnou část Horního Slezska. Tato územní ztráta Marii Terezii zajistila potvrzení legitimního nároku na českou a uherskou korunu. Pro Rakousko to pak znamenalo stabilizaci na mezinárodní politické scéně, neboť královninu pozici neustále někdo ohrožoval, jako například bavorský kurfiřt Karel Albrecht, který se v roce 1741 nechal v Praze korunovat českým králem.
Za účelem stanovení nové státní hranice mezi Pruskem a Rakouskem byla v září 1742 sestavena rozhraničovací komise ze zástupců armád obou stran. Měla vytyčit hranici, která byla na určených místech opatřena sloupky s cedulemi. Těchto sloupů se mezi Bílou Vodou v Jeseníkách a Čechovicemi na Těšínsku nacházelo 138. Byly vytvořeny dokonce i speciální mapy se zakreslením sloupů s cedulemi. Na rakouských cedulích byl vyobrazen královský plášť a iniciály M. T. R. I. H. B. R., což česky znamená Marie Terezie, římská císařovna, uherská a česká královna. Mezi Opavou a Třebovicemi, tedy podél hranice řeky Opavy bylo rozmístěno deset sloupů. Na pruské straně se počet cedulí lišil.
Průběh nové státní hranice měly nově určovat hlavní vodní toky řek Olzy, Odry, Opavy a Opavice. Rakouská strana obhájila požadavek na pohoří Jeseníků a jako hraniční prosadila řeku Opavici, Prusy zaměněnou za Opavu. Opavice se do řeky Opavy vlévá až u Krnova, takže výsledek byl vlastně úspěchem rakouské strany. Řeka jako státní hranice způsobila na několika místech necitlivý zásah do vesnic, které se rázem ocitly ve dvou státních územích, neboť jimi hraniční řeka protékala. Rakousku zůstalo po rozdělení Slezska následující území: jižní část Niska, jižní část Krnovska, Opavsko, malá část Ratibořska (dnešní Bohumínsko) a Těšínsko.
Mapa toku řek Opavy a Opavice pro podporu rakouských nároků při dělení Slezska v roce 1742 (Zemský archiv v Opavě)
Průběh nové státní hranice nerespektoval církevní správu, takže došlo k nezvyklé situaci, kdy se část vratislavského biskupství a olomouckého biskupství ocitla na území cizího státu. Na rakouské straně zůstaly z vratislavského biskupství děkanáty Vidnava, Jánský Vrch, Jeseník a Zlaté Hory v oblasti Jeseníků, jakož i celé území Těšínského knížectví. Naopak Ketřská enkláva na Hlubčicku a rovněž jižní Ratibořsko na pruské straně setrvaly pod pravomocí olomouckého biskupa (od roku 1777 arcibiskupa). Tento stav byl urovnán až ve 20. století, odkdy se státní hranice kryjí s hranicemi diecézí.
Válka o rakouské dědictví probíhala v letech 1740 až 1763 a její součástí byly takzvané slezské války. První slezská válka se odehrála v letech 1740 až 1742. Druhá slezská válka trvala od roku 1744 a skončila 25. prosince 1745 drážďanskou smlouvou a definitivním mírem v Cáchách z roku 1748. V podstatě potvrzovala územní zisky Pruska, které uznalo Františka Štěpána Lotrinského římským císařem a Marii Terezii jako královnu.
Poslední válečné soupeření o Slezsko proběhlo mezi roky 1756 až 1763 v rámci sedmileté války. Tato válka postihla nejen Evropu, ale i Ameriku, Asii a Afriku, tedy oblasti, v nichž zúčastněné státy vlastnily kolonie a pokusily se o jejich rozšíření. Spor o Slezsko tak představoval jen jednu z válečných etap. Dne 15. února 1763 došlo na zámku Hubertusburgu u Drážďan k uzavření míru mezi Pruskem a Rakouskem. Mírová smlouva potvrzovala výsledky předchozích dvou slezských válek a územní zisky Pruska. Rakousko tím definitivně ztratilo většinu Slezska i Kladsko.
K pokusům o revizi této situace došlo ještě v souvislosti s válkou o bavorské dědictví v letech 1778–1779 a v době napoleonských válek, avšak žádná změna nenastala a rozdělení Slezska z roku 1742 je v hlavních obrysech platné i v současnosti.
Vývoj uniforem pruské královské pěchoty (© Museum Wolmirstedt)
Bezprostředně po získání Slezska provedl pruský stát na nově nabytém území změny v dosavadní státní správě. Až do roku 1740 byla hlavním městem celého Slezska Vratislav, která zůstala přirozeným centrem pruského Slezska i nadále. Po státoprávních reformách v roce 1815 bylo pruské Slezsko rozděleno na tři vládní obvody s centry v Lehnici, Vratislavi a Opolí. Ve Vratislavi byl umístěn úřad vrchního prezidenta a správa provincie Slezsko. Byla to jedna z deseti provincií pruského státu.
Nižší správní jednotkou byly od roku 1743 venkovské okresy (v originále Landkreis), v některých městech byly zřízeny okresy městské (Stadtkreis). Pro správu okresu byl zřízen úřad s názvem landrát, v jehož čele stál úředník se stejným titulem (Landrat). Území dnešního Hlučínska patřilo až do roku 1817 do obvodu landrátu Hlubčice. V roce 1818 po provedené reformě bylo celé území Hlučínska převedeno do obvodu landrátu Ratiboř. Tento stav přetrval do roku 1920.
Podobně jako v současnosti, kdy je Hlučínsko okrajovým regionem České republiky, také po roce 1742 se dostalo do podobné situace, pouze z jiné strany. Zatímco dnes je státní hranice mezi Českou republikou a Polskem vedena na úrovni katastrů obcí, po roce 1742 byla státní hranice vedena korytem řeky Opavy.
Pruský hraniční kámen z konce 18. století (Muzeum Hlučínska)
Tipy:
