Železobetonové objekty stálého opevnění patří k symbolům českého pohraničí. Jejich výstavba začala na samém sklonku roku 1935 právě na Hlučínsku. V následujících třech letech pak bylo vybudováno dalších 250 těžkých objektů a 10 000 lehkých objektů. Celý rozsáhlý opevňovací systém nebyl nikdy dokončen, protože se téměř všechny pevnosti ocitly po uzavření Mnichovské dohody v Německu.
Železobetonové objekty stálého opevnění patří k symbolům českého pohraničí. Jejich výstavba začala na samém sklonku roku 1935 právě na Hlučínsku. Pevnost s krycím označením MO-S 8 vznikla nepřetržitou betonáží ve dnech 15. až 22. prosince 1935. V následujících třech letech pak bylo vybudováno dalších 250 těžkých objektů a 10 000 lehkých objektů. Hlavní rozdíl mezi nimi spočíval ve velikosti. Pevnůstky lehkého opevnění byly podstatně menší a neměly stálou osádku. Na rozdíl od těžkého opevnění se nacházely v několika liniích za sebou. Kromě českého pohraničí bychom na ně narazili také ve vnitrozemí (Mělník, Beroun, Týn nad Vltavou, Pohořelice), ale i na hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Mohutnější těžké opevnění (se zamýšlenou kapacitou pro desítky mužů) bylo budováno na strategicky nejcitlivějších místech, jejichž obranu bylo nutné před případným útokem posílit. Z toho důvodu vznikly první pevnosti právě na sever od Ostravy, jejíž průmysl měl pro fungování státu klíčový význam. Přes Ostravsko navíc vede cesta do oblasti Moravské brány, tradiční spojnice Moravy a Slezska. Pokud by do těchto míst pronikly nepřátelské jednotky, mohly by tehdejší republiku doslova rozpůlit na dva díly. Další těžké objekty vznikaly na Kralicku, kde hluboko do českého území zasahuje Kladský výběžek, v Orlických horách, v Podkrkonoší a po anšlusu Rakouska v roce 1938 bylo urychleně vybudováno několik objektů také na Znojemsku.
V roce 1938 nebyl systém opevnění ani zdaleka dokončen. Rozsah, ve kterém byl během necelých tří let vybudován, je přesto úctyhodný. Na Hlučínsku byla linie pevností v podstatě hotová a stejně tak jejich posádky prošly vysoce kvalitním výcvikem. Na jiných místech však postupovala výstavba pomaleji, takže čerstvě postavené pevnosti byly v září 1938 teprve improvizovaně vyzbrojovány. V důsledku rozhodnutí mnichovské konference muselo Československo své pohraničí a tím i většinu vybudovaných pevností odstoupit nacistickému Německu. Německá armáda získané objekty následně využila pro výcvik jednotek, testování zbraní, ale také jako zdroj materiálu pro zbrojní průmysl. Na konci druhé světové války byly pevnostní objekty na Opavsku a Hlučínsku opět improvizovaně aktivovány a použity v rámci německé obrany. Ocelové a pancéřové prvky, které na některých objektech přečkaly dobu okupace, nakonec v padesátých letech vytrhali a recyklovali pracovníci národního podniku Kovošrot.
Výsledná podoba Československa, která byla po skončení první světové války uznána vítěznými velmocemi, nebyla z hlediska obrany země příliš příznivá. Vzdálenost od západních hranic s Bavorskem po východní hranici s Rumunskem čítala více než tisíc kilometrů a celková délka státních hranic přesahovala dokonce čtyři tisíce kilometrů. Určitou výhodu sice představoval pás pohoří, jež se podél většiny hranice táhl, z vojenského hlediska však bylo území státu prakticky neubránitelné. Toho si bylo dobře vědomo i armádní velení. Proto po nástupu Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu rozhodlo o výstavbě stálého opevnění. Jeho hlavní úlohou bylo zdržet nenadálý útok protivníka a umožnit armádě, aby se připravila na obranu. Vedle výstavby opevnění počítala československá obraná koncepce od počátku rovněž s masivními investicemi do výroby tanků. Vzhledem k nedostatku času se však nepodařilo realizovat tento záměr v plném rozsahu. Podle plánů měly být pro armádu pořízeny řádově tisícovky tanků a opevnění se mělo budovat až do počátku padesátých let. Reálně však intenzivní vyzbrojování trvalo pouze necelé tři roky.
Za vzor sloužila československým inženýrům tzv. Maginotova linie, jež byla budována ve Francii od roku 1928. I bez francouzského vlivu by však československá generalita nejspíše dospěla k podobnému rozhodnutí, protože na plné zabezpečení hranic podle tehdejších norem se jednoduše nedostávalo lidí ani výzbroje. Obranná strategie počítala se zajištěním hlavních přístupových směrů (tj. Ostravska a Kralicka), aby nebylo Československo rozpůleno nepřátelským útokem na dva díly. Opevnění mělo mít především zdržovací úlohu. Mělo vázat protivníkovy síly a poskytnout domácí armádě čas na mobilizaci, případně na přeskupení či protiútok. Plán počítal s tím, že pod systematickým náporem by po určité době došlo k ústupu na Slovensko, kde by vojáci v krajním případě přešli na partyzánský způsob boje. Mezitím měli zasáhnout spojenci (zejména Francie) a otevřít na západě druhou frontu. Jak se ale později ukázalo, byla taková strategie spíše přáním než reakcí na vývoj mezinárodní situace.
Opevnění se dělilo na těžké, lehké a tzv. dělostřelecké tvrze. Princip spočíval na lineární obraně, kdy každý objekt kryje střelbou svého nejbližšího souseda. Tím mezi pevnostmi dochází k vytváření křížové palby, proti které by případný protivník jen stěží mohl zakročit. Pevnostní zbraně totiž nemířily na nepřátelské území, ale do boků směrem k sousedním objektům. Postup nepřítele měl výrazně komplikovat také systém překážek, které se vinuly mezi jednotlivými objekty. Patřily mezi ně protitankové příkopy, ocelové rozsocháče, železobetonoví ježci, zapuštěné ocelové profily a samozřejmě stovky kilometrů ostnatého drátu. Velmi propracovaný byl systém komunikace. Mezi pevnostmi bylo hluboko pod zemí nataženo několik řadů telefonní sítě a pro případ jejího výpadku měl každý těžký objekt k dispozici přístroj tzv. zemního telegrafu. Šlo o jednoduchý, avšak velmi praktický vynález. Pomocí ocelových armatur zapuštěných do země pod pevností mohly být vysílány elektromagnetické signály v Morseově abecedě až do vzdálenosti dvou kilometrů. Takový způsob komunikace prakticky nebylo možné rušit ani odposlouchávat.
Nejrozšířenější druh pevností představoval relativně levný a rychlý způsob, jak opevnit většinu území republiky. Lehké opevnění mělo být aktivováno jen v případě napadení a jeho výzbroj představovaly pouze kulomety. Starší typ (označován jako vzor 36) byl v podstatě izolovaným železobetonovým kulometným hnízdem. Novější typ (vzor 37), lidově označovaný jako řopík (podle zkratky instituce, která řídila jejich výstavbu, Ředitelství opevňovacích prací, tedy ŘOP), se nachází v nejrůznějších modifikacích po celé republice. Jeho osádku mělo tvořit v případě konfliktu sedm mužů. Jejich dlouhodobý pobyt v pevnůstce však vzhledem k jejím miniaturním rozměrům nebyl možný.
Objekty těžkého opevnění byly zpravidla opatřeny protitankovou výzbrojí a pancéřovými kupolemi pro pozorování a střelbu (tzv. zvony). Velikost posádky se pohybovala okolo třiceti osob v závislosti na velikosti bunkru a jeho výzbroji (v době míru měla v objektech setrvávat pouze poloviční posádka). Každá pevnost měla vlastní studnu, a pokud to umožňovaly přírodní podmínky, byla dvoupatrová. V nadzemním patře se nacházely především střelecké místnosti, zatímco spodní patro sloužilo jako ubytovací a skladovací prostor. Byla zde situována také umývárna a toalety. Ty však v době míru nesměly být používány. Za normálních okolností měli vojáci využívat latríny v blízkosti objektu.
Nejpropracovanějším a také nejdražším článkem československého opevnění byly takzvané dělostřelecké tvrze. Jednalo se o několik pevností spojených navzájem podzemní chodbou. Tvrze měly být schopny vést samostatný boj i v případě ústupu vlastních jednotek. Za tímto účelem byly v podzemí vybudovány obrovské muniční sklady, kasárny pro stovky vojáků, ale také pevnostní nemocnice. Nejvýznamnějším prvkem každé tvrze byl tzv. dělostřelecký srub, tj. pevnost vyzbrojená houfnicemi, které mohly ostřelovat oblast do vzdálenosti až 12 kilometrů. Tato výzbroj však nebyla armádě do září 1938 dodána, stejně jako další plánované prvky (např. dělostřelecké otočné a výsuvné věže). Hodnota dělostřeleckých tvrzí tak přes jejich celkovou promyšlenost zůstala sporná.
Nejbližší dělostřeleckou tvrzí je Smolkov stojící na kopci Padařov u Háje ve Slezsku. Je tvořena pěti objekty a jeho podzemí doposud využívá česká armáda. Na povrchu vede turistická stezka.
Již v okamžiku svého zrodu se opevnění stalo pevnou součástí krajiny. Nebylo tvořeno pouze bunkry, které přirozeně představují jeho nejmarkantnější prvek, ale také systémem překážek složených z protitankových příkopů a dlouhých pásů ocelových jehel, rozsocháčů a ostnatého drátu. Kromě toho do systému opevnění náležely kabelové komory v zápolí a na některých místech i spojovací zákopy. V lesních oblastech byly navíc budovány záseky a průhledy pro pozorování předpolí a vedení palby. Řetězce překážek přetínaly stávající komunikace a z ptačí perspektivy vytvářely nový orientační prvek.
Souhra historických okolností způsobila, že sotva opevnění získalo tuto výraznou a poměrně ucelenou podobu, záhy o ni v důsledku mnichovských událostí přišlo. Ze staveb byly demontovány rozličné, zejména pancéřové prvky a odstraňován byl také zához vnějších stěn zeminou. Pevnosti, jež měly dle původního záměru co nejlépe splývat s okolní krajinou a tvářit se, jako by byly její odvěkou součástí, se tak rázem proměnily v neorganické železobetonové monolity bezradně stojící v polích. Příroda si s nimi však v průběhu času poradila. Nechala je obrůst náletovými dřevinami a někdy i zmizet v rychle rostoucích porostech. Na blízkost bunkru tak někdy upozorní jen protitankové příkopy, které ačkoliv byly zasypány, zůstaly stále znatelné. Místa, kde se nacházely, dodnes zvýrazňují protáhlé pásy porostlé keři a náletovými dřevinami, protože zde kvůli betonové desce, která měla zabránit průjezdu tanků, nelze obhospodařovat půdu. Podobně je tomu i u zmizelých překážek, na jejichž přítomnost upozorňuje pomaleji tající sníh, v lesních porostech pak dlouhé úzké pásy bez významnější vegetace. To vše kvůli tomu, že se pod zemí nachází betonový práh, v němž byly některé překážky zapuštěny. Pevnosti často slouží také jako obydlí řadě živočichů. Kvůli nedostatku vhodných úkrytů si netopýři na Hlučínsku našli zimoviště právě v prostorách někdejšího opevnění. Kromě zvláště chráněných netopýrů zde tráví zimu i hmyz, který je jejich potravou, např. babočky kopřivové, babočky paví oko a mnoho druhů nočních motýlů.
Přestože oproti předpokladům byl z plánovaného rozsahu československé obranné linie vybudován pouhý zlomek, vtiskly se jeho prvky nesmazatelným způsobem do rázu české pohraniční krajiny. Železobetonové bunkry zůstávají dodnes neodmyslitelnou součástí koloritu pohraničních regionů a díky rozmáhajícím se pevnostním muzeím dokonce stále častěji získávají původní podobu z konce třicátých let.
V souvislosti s budováním opevnění vznikaly i elitní vojenské jednotky, jež byly určeny k jejich obraně. Výběr vojáků pro hraničářské pluky podléhal speciálním kritériím a také jejich výcvik byl v mnoha ohledech mimořádný. Byly na ně kladeny mimo jiné vysoké psychologické požadavky, aby neselhali při dlouhodobém uzavření ve stísněných prostorech pevností.
Vůbec první útvar pro boj v opevnění vznikl na sklonku léta 1937 v Hlučíně. Nesl název Hraničářský pluk 4 a jeho velitelem se stal bývalý legionář plukovník Jan Satorie. Pluk měl své podřízené jednotky v kasárnách v Koblově, Hlučíně a Opavě. Část mužů byla ubytována provizorně v hostincích a sokolovnách (např. v Háji ve Slezsku). Nové kasárny se začaly stavět v Hrabyni, avšak nebyly dokončeny (dnes stojí na jejich místě rehabilitační ústav). Pevnostní úsek, který měl hlučínský pluk na starosti, měřil přes 50 kilometrů a rozkládal se od Velkých Heraltic po Bohumín. Přes 3000 vojáků mělo obsluhovat celkem 66 pevností (zdaleka ne všechny objekty z tohoto předpokládaného počtu však byly postaveny). V době mobilizace v září 1938 pak počet příslušníků pluku narostl (včetně příslušníků pracovních skupin) na téměř 8000 mužů.
Kasárny pro plánovaný pluk se začaly stavět v září 1936 na pozemku koupeném od Alphonse Rothschilda. Jejich architektura sice vycházela ze standardizovaných prvků, avšak nezapře dobové trendy reprezentované dominujícím funkcionalismem. Rozlehlé nádvoří, jež dokázalo s přehledem pojmout tisícovku nastoupených mužů, obklopuje budova štábu, kotelna, jídelna a šest ubytovacích objektů, které jsou po dvou propojeny spojovacími krčky a vytváří tak charakteristické dvojice. Areál doplňovala řada dalších budov sloužících jako sklady, stáje či garáže. Kasárna měla mít kapacitu 610 mužů, nicméně skutečný počet ubytovaných mohl být v roce 1938 nepatrně vyšší. V areálu tehdy sídlilo velitelství pluku, jeho II. prapor, pomocná rota a „rota velkých kulometů proti letadlům“. Bylo by omylem se domnívat, že areál sloužil pouze k ubytování a výcviku vojska. Vojáci zde vyvíjeli řadu kulturních aktivit. Založili hudební a pěvecký kroužek, pořádali besídky, vybudovali ozvučený biograf a posádkovou knihovnu, která se za pouhý rok své existence rozrostla na 1604 svazků!
Po odchodu československého vojska v říjnu 1938 se v hlučínských kasárnách ubytovala německá armáda. Z jejích útvarů se zde během války vystřídaly záložní a doplňovací jednotky dělostřelectva a prapor zemských střelců. Po ukončení války se do kasáren opět vrátili českoslovenští vojáci, tentokráte 8. pěšího pluku. Pěchota byla zanedlouho nahrazena jednotkami dělostřelectva a v padesátých letech se do Hlučína přesunul 7. tankosamohybný pluk. Po jeho zrušení v roce 1958 se zde v rychlém sledu vystřídaly nižší jednotky tankového, stavebního a protiletadlového vojska. Teprve v roce 1966 do Hlučína přicházeli vojenští veterináři a příslušníci automobilového vojska, kteří se zde usídlili na dlouhá desetiletí. Veterinární oddíl a automobilní brigáda v kasárnách vydržely do devadesátých let, kdy došlo k dalším přesunům a transformacím. V roce 1997 zde vznikl Ústřední vojenský veterinární ústav, který v jedné z budov sídlí dodnes. Od roku 2000 pak v Hlučíně působil vojenský záchranný prapor. Ten byl v roce 2007 slavnostně dekorován čestným názvem po veliteli hraničářského pluku generálovi Janu Satorie, avšak ironií osudu došlo již následujícího roku k jeho zrušení a převedení do působnosti ministerstva vnitra. V hlučínských kasárnách tak od roku 2009 sídlí ojedinělý Záchranný útvar Hasičského záchranného sboru s celorepublikovou působností, jenž je předurčen k mimořádným zásahům při rozsáhlých nehodách a živelních katastrofách.