V říjnu 1938 se stalo Hlučínsko opět součástí Německa. Protože Němci vnímalo tento region jako historicky německý, získalo zdejší obyvatelstvo automaticky německé státní občanství. Z toho vyplývala nejen patřičná práva, ale také povinnosti, mimo jiné sloužit v německé armádě. Následující léta tak obyvatelé Hlučínska prožili podobným způsobem jako ostatní Říští Němci z ostatních oblastí Německa.
Příjezd wehrmachtu
Píše se sobota 8. října 1938 a je krátce před polednem. Z hlučínských kasáren odjíždějí nákladní automobily a vojáci při průjezdu náměstím naštvaně střílejí do vzduchu. Poslední jednotky československé armády právě opouštějí město, které bylo rozhodnutím mnichovské dohody připojeno k Německu. Krátce nato dorazí za nadšeného vítání místním obyvatelstvem německý wehrmacht. Lidé se však budou moci brzy přesvědčit, že nacistické Německo má se zaniklým a mnohými pozitivně vzpomínaným císařstvím pramálo společného. Vůči nepohodlným občanům projevil režim záhy svou represivní tvář. Někteří jedinci byli zatčeni a ocitli se v koncentračních táborech, zatímco téměř všichni muži postupně oblékli německou uniformu. Dosavadní Masarykovo náměstí bylo přejmenováno na náměstí Adolfa Hitlera a okamžitě byla zavedena jízda vpravo.
Září 1938
Politická situace v Československu byla dlouhodobě vyhrocená. Německojazyčné obyvatelstvo se radikalizovalo a sousední Německo stupňovalo štvavou propagandu. V září propuklo v pohraničí ozbrojené povstání mezi polovojenskými bojůvkami (tzv. Freikorps) a československým bezpečnostním aparátem. Ani Hlučínsko nebylo výjimkou. Do české mateřské školy v Hlučíně například vhodili neznámí pachatelé bombu. Oddíly freikorpsu začaly přepadat četnické stanice a hraniční přechody ve výběžcích. Obyvatelé Třebomi, Sudic, Rohova, Hati a Píště se tak proti své vůli ocitli v centru ozbrojených střetů. Za takové situace se zdálo, že každým dnem vypukne válka. Vyhlášení všeobecné mobilizace dne 23. září pak tyto domněnky jen posílilo. Lidé tedy začali opouštět Hlučínsko, protože oprávněně předpokládali, že se jejich domovy brzy stanou dějištěm bojů. Menší část uprchla do československého vnitrozemí, většina však mířila do Německa ke svým příbuzným a známým. Československá armáda mezitím z opuštěných vesnic odvážela vybavení úřadů, pošt a škol a rekvírovala opuštěný dobytek. Na uprchlíky již za německou hranicí čekaly autobusy a v Křižanovicích stál připravený speciální vlak. Ženy a děti byly odvezeny do bezpečí až k Severnímu a Baltskému moři. Ve zdejších turistických resortech pak zažili opravdovou dovolenou, pro mnoho z nich první a zároveň poslední v životě. Nacistický režim se tímto opatřením prezentoval lidem z Hlučínska v pozitivním světle a dal jim jasně najevo, že se o ně dokáže postarat. Nelze se proto příliš divit, že si u řady z nich, včetně žen, získal hned na počátku významné sympatie.
Neklidná povstalecká atmosféra dala průchod těm nejnižším pudům a samozřejmě nejrůznějším osobním záštím. Lidem, kteří se projevovali jako pročeskoslovensky smýšlející, hrozilo lynčování, ba i zabití, většina z nich se zachránila útěkem. Zfanatizovaným davům nebylo nic svaté. V Sudicích například vydrancovali faru, z níž zcizili finanční hotovost a 150 lahví vína. Na jiných místech odstranili české nápisy z křížů, pomníků či křížových cest.
Upořádání poměrů v nacistickém Německu
Po mnichovských událostech připadl region v říjnu 1938 opět Německu. Aby bylo dostatečně zdůrazněno, že Hlučínsko k Německu přirozeně patří, nestalo se součástí Sudetské župy, která byla mezitím vytvořena v celé severní části připojeného pohraničí. Namísto toho bylo zařazeno do svého původního okresu Ratiboř, kam až do roku 1920 administrativně spadalo. Všichni místní obyvatelé získali automaticky říšskoněmecké občanství, které sice mohli na základě mezinárodní dohody odmítnout, ale museli by se pak přestěhovat do česko-slovenského vnitrozemí. Vzhledem k obživě místních lidí v zemědělství a dalším okolnostem se taková volba nejevila reálnou. Z Hlučínska tak odešli pouze představitelé státní správy (učitelé, četníci, úředníci, zaměstnanci pošty) a několik pročesky smýšlejících jednotlivců. Většina obyvatel zůstala a stala se státními příslušníky Německé říše. Platily pro ně stejná práva a povinnosti jako pro kterékoli jiné Němce v jakékoli části Německa. Na místní muže se vztahovala branná povinnost, to znamená, že museli narukovat do německé armády. Zpočátku tak mnozí učinili dokonce dobrovolně, protože byli nadšeni z nových poměrů nebo jen chtěli utéct od rodičů a zažít nová dobrodružství. Postupně ale branná povinnost zasáhla i sedmnáctileté chlapce a některé dívky, které sloužily jako zdravotní sestry nebo pomocnice v armádě (telefonistky, řidičky atd.).
Nejhůře byli postiženi muži narození v letech 1914–1916, kteří vykonávali až do podzimu 1938 vojenskou prezenční službu v československé armádě. Nedlouho poté, co se vrátili domů, museli obléknout stejnokroj německého wehrmachtu. Ti, kteří válečné běsnění přežili, strávili v uniformě i devět let a po válce je čekaly ještě útrapy zajetí.
Doplňovací volby
Ještě před koncem roku 1938 nechal nacistický režim formálně ospravedlnit nové uspořádání. Na připojených územích se 4. prosince odehrály doplňovací volby do Říšského sněmu, který však tehdy již dávno neplnil svou parlamentární funkci. V těchto volbách vůbec nešlo o demokratické zvolení zástupců lidových vrstev, ale o faktické odsouhlasení připojení československého pohraničí k Německu. Samotný volební lístek byl koncipován tak, aby volič vyslovil jasný souhlas s nacionálně socialistickou vládou. Tomuto záměru odpovídalo znění textu i grafická podoba lístku, jemuž dominovalo jméno Adolfa Hitlera a velký kroužek s nápisem JA. Ani samotný charakter hlasování nejevil nejmenší známky demokratických voleb, neboť voliči byli údajně donuceni hlasovat veřejně. I když vezmeme v potaz všechny výše nastíněné okolnosti, zůstává přesto poněkud zarážející, že na Hlučínsku se pro Německou říši nakonec vyslovilo celých 99,81 % voličů. To znamená, že pouhých 57 osob zaškrtlo na lístku NEIN a dalších 40 se zdrželo hlasování. Jakkoliv byli tedy hlučínští voliči vystaveni vnějšímu či vnitřnímu tlaku, vyjádřili nezvratně a v naprosto fatální míře svůj pozitivní postoj k nacionálně socialistickému zřízení.