Vzhledem k umělému vytvoření severní hranice Hlučínska bylo u několika obcí nejasné, ke kterému státu mají připadnout. Dělicí linie je totiž často přetínala napůl. Nakonec se celý spor týkal přináležitosti tří obcí: Píště, Ovsišť a Hati. O jejich přičlenění k Československu se jednalo bezmála tři roky, dokud nebylo stanoveno rozhodnutí, že Ovsiště zůstanou v Německu, zatímco zbylé dvě obce získá Československo.
Bylo to v březnu 1923. Pohřbívali jsme pana Hrušku. Já u toho ministroval. Když jsme na hřbitově končili obřad pohřbívání, poukázal kdosi směrem na Štipky. Tam se pohyboval zástup lidí, zčásti na koních, zčásti pěšky. Bylo to vojsko. O tom nebylo pochybností. „To sum Čechy!“, prohodil kdosi. Překvapení nebylo tak velké. Vždyť každý věděl, že se již dávno jednalo o připojení obce k Československé republice. Ze sakristie i z kostela běželi lidé o závod ke křižovatce Štipky – Panský dvůr. Kolona, která přicházela od Štipek, se zastavila na začátku obce a začala obsazovat panský dvůr. Ke dvoru se seběhlo hodně zvědavců, zejména nezaměstnaných mužů, kteří nebyli skoupí na moudré komentáře. Ti „nejmoudřejší“ významně kývali hlavami a šeptem sdělovali: „Šak uni tu dluho ně bydum!“ vzpomínal na okamžiky obsazení Hati tamní rodák P. Arnošt Bindač.
Převzetí obcí československým státem nastalo 16. března 1923. Do obou vesnic v ranních hodinách souběžně vpochodoval oddíl četnictva a finanční stráže, přičemž vše jistily vojenské jednotky, které se rozmístily v okolí. Skupinu, jež obsazovala Hať, vedl sám velitel opavské brigády generál Jindřich Hanák a obsazení se účastnili čelní představitelé hlučínského okresu, jako byl okresní komisař Jaromír Fürst, okresní soudce Karel Kyas nebo četnický velitel Čeněk Skrbek. Obyvatelstvo se chovalo spíše vlažně, ale zároveň se neodhodlalo k žádnému odporu. V obou vesnicích byly přečteny slavnostní proklamace a vylepeny vyhlášky vyzývající například k odevzdání strategických surovin, konkrétně cukru, soli, tabákových výrobků, ale i zbraní a munice. Obecní zastupitelstva byla rozpuštěna, avšak dosavadní starostové zůstali ve funkcích jako vládní komisaři. Nově příchozí úředníci převzali strategické úřady a budovy, tedy poštu, hasičskou zbrojnici, celnici a zřídili provizorní četnické stanice. Okamžitě také byla ukončena školní výuka, což ocenily především děti, neboť jim nastaly více než čtrnáctidenní prázdniny, které trvaly až do 3. dubna.
Ve velmi paradoxní a zároveň nezáviděníhodné situaci se ocitli takzvaní optanti, kteří se krátce předtím do Hati a Píště přistěhovali. Versailleská smlouva totiž umožňovala všem osobám, které si přály ponechat německé občanství, právo opce. Dotyčný se však musel ve stanovené lhůtě vystěhovat z Hlučínska do Německa. Celkem tuto možnost v letech 1921 a 1922 využilo přes 4 500 lidí. Některé rodiny se přitom odstěhovaly bezprostředně za státní hranici, tedy do Hati a Píště. Když byly i tyto obce připojeny k Československu, museli se zdejší optanti opět odstěhovat dále do Německa.
Vytyčení hranice měla na Hlučínsku ve své svrchované pravomoci delimitační komise tvořená ze zástupců Francie, Velké Británie, Itálie, Japonska, Československa a Polska. Kromě samotných komisařů, figurantů a topografů obsahovala vzhledem ke svému mezinárodnímu složení také tlumočníky, kteří zajišťovali překlady do češtiny, polštiny, němčiny a jednoho z jazyků mocností, zpravidla francouzštiny.
Na počátku své činnosti neměla komise zcela vyjasněné pravomoci ani rozsah kompetencí. Z toho důvodu panovala mezi členy téměř obecná shoda, že čára plynoucí z mírové smlouvy má být jakýmsi ideálním vodítkem, podle které teprve vznikne státní hranice, jež bude respektovat alespoň základní okolnosti. Jednalo by se tak nikoliv o prostou čáru, ale o zhruba 5 km široký pruh, v jehož rámci by byla vytyčena hranice respektující přírodní a urbanistické zákonitosti. Za této situace se komise shodla, že k Československu by měly připadnout také Hradčánky, Křenovice, Petřatín, Píšť, Ovsiště a Hať. Shodou okolností se ve stejné době setkali představitelé komise v Opolí s generálem Le Rondem a tlumočili mu svůj záměr. Generál „označil tento dotaz za nemožný a nepřípustný a odkázal komisi, aby pokládala svůj úkol jenom za technický, vytýčila hranici ve skutečnosti tak, jak ji mírová smlouva přesně označuje a neopovažovala se ani ptáti se obyvatelstva, ani měniti bez dotazu jeho trasu mírové smlouvy přihlížením k okolnostem.“ Ještě v lednu 1920 přitom Le Rond československému velvyslanci deklaroval, že narýsovaná čára není definitivní ani zavazující. Nebylo zbytí a komisaři museli vytyčit novou státní hranici přesně podle Le Rondovy čáry, což představovalo u řady vesnic problém. Linka totiž probíhala jejich zástavbou a bylo nutné určit, ke kterému státu sporné obce připadnou.
Jednání se táhla, protože na sever od stanovené linie probíhal plebiscit, ve kterém se obyvatelé mohli rozhodnout, jestli chtějí patřit k Německu nebo k Polsku. Polský komisař si prosadil, aby definitivní rozhodnutí o příslušnosti sporných vesnic padlo až po ukončení plebiscitu. Paradoxně se následujícího jednání již nezúčastnil, protože v plebiscitu zvítězilo Německo a polského zástupce v komisi vystřídal německý. Německo se samozřejmě nechtělo vzdát žádného dalšího kousku území, a tak činilo vše pro to, aby sporné vesnice nemusely být odstoupeny. Osud tamních obyvatel tedy ležel v rukou několika komisařů, kteří mezi sebou vedli emočně vypjaté diskuse a licitace, dokud nepřišel ke slovu kompromis, nebo spíše „politický obchod“. V prosinci 1922 padlo rozhodnutí, že Ovsiště zůstanou součástí Německa, zatímco Hať připadne Československu. Rozhodnutí o Píšti bylo vyneseno teprve 14. března 1923, kdy komise přisoudila tuto obec Československu. Naproti tomu odstoupila Německu osadu Rakovec, jenž byl do té doby součástí Šilheřovic. Vojenské obsazení Hati a Píště nastalo v ranních hodinách dne 16. března 1923 a tímto krokem se definitivně vytvořila severní hranice Hlučínska.
Práce delimitační komise rozhodně nebyla snadná. Německý tisk rozdmýchával štvavou propagandu a obyvatelstvo se k její činnosti stavělo odmítavě. Došlo i k napadení členů komise. Například u Hradčánek ohrožovali místní obyvatelé delimitační pracovníky sekyrami a ručními granáty. V Hati se údajně vyzbrojili na přijíždějící členy komise cepy a vidlemi. Řadu mezníků se lidé pokoušeli různými způsoby odstranit. Obvykle se tak dělo mechanicky za pomocí lopat a krumpáčů, výjimkou však nebylo ani použití výbušnin. Například mezi Píští a Chuchelnou bylo vyhozeno do povětří minimálně pět hraničních kamenů.
Nemalý problém představovaly platy členů komise, které byly stanoveny v librách. Vzhledem k tomu, že jedna libra přišla v té době na 250 korun, činil měsíční plat důstojníka 18 750 Kč. Pokud se jednalo o komisaře, měl nárok na příplatek 7 500 Kč. Poddůstojníci brali gáži 10 000 Kč a figuranti 7 500 Kč, což i tak představovalo o 1 500 Kč více, než měl československý ministr, a dokonce o 300 Kč více než předseda vlády. Paradoxní je, že pomocný personál svou činnost nakonec ani nevykonával, takže tyto práce zařídily pomocné síly z Československa za honorář 35 Kč. Zahraniční úředníci, kteří tuto platovou úroveň stanovili, si patrně vůbec nebyli vědomi reálné kupní síly koruny. Československá delegace u mírové konference sice podnikla kroky vedoucí ke snížení výměrů, ale nemohla tak učinit otevřeně a s patřičnou razancí, aby nenarušila kladné vztahy a nevzbudila případné podrážděné reakce. Námitky o přemrštěnosti platů tak nakonec vyšly naprázdno.
