Při vnímání druhé světové války mívá společnost tendenci oddělovat její jednotlivé součásti. Velmi snadno se tak stává, že jsme fascinováni bojovým odhodláním vojáků, strategickým uměním generálů, technickými vynálezy nebo velkolepostí válečných operací. Jako by bylo kdesi v našem podvědomí zakódováno, že úspěchy německých leteckých stíhačů nebo ponorkových posádek nemají vůbec nic společného s holokaustem. Na jedné straně dokážeme politovat oběti, ale zároveň hluboce obdivovat bojové výkony a technickou úroveň používaných zbraní. Úspěchy německých inženýrů či pilotů totiž byly možné jen na základě existence totalitního aparátu, který využíval práci milionů nuceně nasazených dělníků, stejně jako vězňů koncentračních táborů. Vedení války by z ekonomického hlediska nebylo možné bez kořistnictví obřích rozměrů. Nacistický režim dokázal bezohledně využívat majetek i kapitál židovských obětí, ekonomicky vysávat okupované státy a jejich obyvatele. Druhá světová válka nebyla běžným konfliktem. Byla zároveň i válkou vyhlazovací, a to je třeba mít neustále na paměti.
Pochody smrti
Nejpozději na počátku roku 1945 byli obyvatelé Hlučínska konfrontováni se zrůdností nacistického režimu v jeho plné míře. Do obcí tehdy dorazily kolony zbídačených vězňů z poboček narychlo rušeného vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Nejspíše šlo o nuceně nasazené válečné zajatce. Tyto pěší transporty, které směřovaly do stále ještě fungujících koncentračních táborů v západněji položených oblastech Německa, jsou známy pod označením pochody smrti. Obyvatelé hlučínských vesnic byli stavem nedostatečně oděných, často nemocných a podvyživených vězňů určitě otřeseni. Pokud to bylo možné, snažili se jim podstrčit chléb či trochu teplé polévky. Bohužel i v těchto situacích se projevila bestialita některých dozorců, kteří jakékoliv projevy lidskosti tvrdě potlačovali (např. vylili nabídnutou polévku, surově zbili vězně, kteří ji přijali). Přes Chuchelnou také projel minimálně jeden nákladní vlak převážející v přeplněných dobytčích vagonech osvětimské vězně. Zanechával za sebou hrůznou stopu v podobě vyhazovaných lidských těl, která místní obyvatelé následně pohřbívali. Pokud se k lidem zprávy o existenci vyhlazovacích táborů nedostaly již dříve, nyní měli možnost přesvědčit se na vlastní oči.
Pochody smrti byly organizovány pro vězně schopné pohybu, kteří měli být evakuováni před blížící se frontou. V lednu 1945 byl tímto způsobem opuštěn vyhlazovací tábor v Osvětimi (Auschwitz). Necelých 60 tisíc vězňů se vydalo na pochod, zatímco všechny tři osvětimské tábory měly být srovnány se zemí. Vzhledem k rychlému postupu Rudé armády se nacistům tento záměr nepodařilo zcela naplnit. Byly sice vyhozeny do vzduchu plynové komory s krematorii a zapáleny některé obytné bloky, přesto se zde menší počet nemocných a transportu neschopných vězňů dočkal osvobození. To nastalo 27. ledna 1945 a toto datum je dodnes připomínáno jako Mezinárodní den památky obětí holokaustu.
Holokaust
Při vnímání druhé světové války mívá společnost tendenci oddělovat její jednotlivé součásti. Velmi snadno se tak stává, že jsme fascinováni bojovým odhodláním vojáků, strategickým uměním generálů, technickými vynálezy nebo velkolepostí válečných operací. Jako by bylo kdesi v našem podvědomí zakódováno, že úspěchy německých leteckých stíhačů nebo ponorkových posádek nemají vůbec nic společného s holokaustem. Na jedné straně dokážeme politovat oběti, ale zároveň hluboce obdivovat bojové výkony a technickou úroveň používaných zbraní.
Vnímat všechny rozměry války komplexně jistě není jednoduché, měli bychom se o to však přinejmenším pokoušet. Válka totiž nesestávala jen z hrdinských činů, ba naopak byla – bez ohledu na hlásané ideály – skrz naskrz prostoupena utrpením. Úspěchy německých inženýrů či pilotů totiž byly možné jen na základě existence totalitního aparátu, který využíval práci milionů nuceně nasazených dělníků, stejně jako vězňů koncentračních táborů. Vedení války by z ekonomického hlediska nebylo možné bez kořistnictví obřích rozměrů. Nacistický režim dokázal bezohledně využívat majetek i kapitál židovských obětí, ekonomicky vysávat okupované státy a jejich obyvatele. Druhá světová válka nebyla běžným konfliktem. Byla zároveň i válkou vyhlazovací, a to je třeba mít neustále na paměti.
Proces, jenž vskrytu doprovázel veškeré konání nacistické říše, nazýváme holokaust. V původním významu označovalo řecké slovo holokauston zápalnou oběť bohům, popřípadě v metaforickém smyslu zničení ohněm. V anglickém prostředí pak toto slovo až do sedmdesátých let 20. století v přeneseném významu znamenalo prakticky jakoukoliv větší katastrofu. V souvislosti s nacistickou vyvražďovací politikou se začal pojem holocaust používat až po odvysílání stejnojmenného amerického seriálu roku 1978. Protože tento pojem zahrnoval veškerou genocidu páchanou nacistickým aparátem, prosadil se mimo to hebrejský termín šoa (záhuba, zmar), který označuje výlučně holokaust židovského obyvatelstva.
Nacistický režim v rámci své pseudovědecké teorie systematicky likvidoval údajně „rasově méněcenné“ jedince, což byli v nejvyšší míře Židé, ale také Romové a Slované. Za podřadné byli považováni také tělesně a mentálně hendikepovaní, u nichž nacističtí lékaři masově uplatňovali nedobrovolnou eutanázii. Do kategorie nepřátel, které režim tvrdě postihoval, spadali také političtí odpůrci, zejména komunisté a levicově orientovaní občané. Právě ti se stali prvními vězni německých koncentračních táborů, a to již na počátku třicátých let. Mezi politickými vězni se ocitli odbojáři z okupovaných zemí, ale například i svědkové Jehovovi, kteří odmítali vojenskou službu. Pronásledováni byli rovněž homosexuálové.
Průměrná genocida?
Holokaust představuje komplexní problém. Z teoretického hlediska si historikové a sociologové kladou otázku, zda se jednalo „pouze“ o jednu z mnoha genocid, nebo zda tento fenomén představuje v lidských dějinách něco zcela mimořádného a neopakovatelného. Ať je tomu jakkoli, šlo o vnitřně velmi propracovaný proces, který postihl téměř celou kontinentální Evropu a dosáhl obludných rozměrů. Vyvražďování totiž získalo systematickou, racionalizovanou a doslova industriální podobu. Pokud se o vyhlazovacích táborech hovoří jako o „továrnách na smrt“, nejedná se o nadsazenou metaforu. S lidmi, kteří se ocitli v mašinerii nacistické vyhlazovací politiky, bylo skutečně zacházeno jako se surovinou. Ještě před transportem pozbyli veškerý svůj movitý i nemovitý majetek. Z celé Evropy byli přiváženi do několika málo míst (Osvětim, Treblinka, Majdanek a další), kde pak došlo k jejich kompletnímu „zpracování“. V táborech nejprve přišli o skromný zbytek věcí, který si směli vzít na cestu. Fyzicky schopnější byli využiti na práci, zatímco slabší, ženy, děti a senioři byli posláni do plynových komor. Ani zde však zužitkování těla nekončilo.
Došlo k odnětí vlasů, protéz, ale i zubních implantátů. Dokonce i tělesné pozůstatky byly různými způsoby využity. Kosti mohly sloužit k výrobě mýdla, případně ozdob a knoflíků. Popelem bývaly zasypávány bažiny. V koncentračním táboře Buchenwald si jedna dozorkyně dokonce nechávala vyrábět stínítka z lidské kůže.
„My jsme nic nevěděli“
V poválečné německé společnosti dlouho převládalo mínění, že běžní lidé o existenci koncentračních a vyhlazovacích táborů nevěděli. Pokud by to měla být pravda, je přinejmenším udivující, že si obyvatelé Výmaru nepovšimli, jak se z lesa za městem podezřele kouří (tábor Buchenwald). Stejně tomu bylo v Oranienburgu nedaleko Berlína. Z místního nádraží zde proudily zástupy zajatců a vězňů do koncentračního tábora Sachsenhausen, který nedisponoval vlastním nádražím. Do lágru v Dachau bylo možné dojet metrem z Mnichova a Osvětim ležela na důležitém železničním uzlu. Obsluha všech táborů si vyžádala desetitisíce dozorců, dozorkyň a dalšího personálu. Tito lidé navíc často v průběhu války sloužili postupně na více místech. Náročné vlakové transporty z celé Evropy zajišťovala armáda železničářů. Z německé společnosti systematicky mizeli politicky nepohodlní, Židé i tělesně postižení. Nikdo si nekladl otázku, kam se všichni poděli?
Jelikož bylo Hlučínsko v té době pevnou součástí Německa, mohla se i řada místních lidí setkat s důsledky holokaustu. Obyvatel židovské národnosti zde nežilo mnoho, ale i tato hrstka záhy zmizela ve vyhlazovacích táborech. Další skupinu obětí tvořili političtí aktivisté, ať se jednalo o komunisty, socialisty, předválečné československé exponenty nebo policejní informátory. Odhaduje se, že okolo dvaceti jich bylo popraveno nebo nepřežilo následky věznění.
Obyvatelé Hlučínska se ovšem zároveň vyskytli i na druhé straně pomyslné barikády, tedy mezi pachateli násilí. Nejčastěji se jednalo o příslušníky střeleckých a policejních praporů, které na východní frontě prováděly teror na civilním obyvatelstvu. Do těchto jednotek obvykle rukovali starší muži, kteří už se příliš nehodili pro klasickou polní službu. Většina z nich nicméně po válce unikla spravedlnosti. Pouze Josef Kokot byl dopaden více než deset let po ukončení války, a to jen zásluhou náhody. Byl předán polskému soudu a ten mu prokázal vraždu rodiny Ulmových a odsoudil jej na 25 let vězení.
Muži a ženy z Hlučínska ovšem vykonávali i službu v koncentračních táborech. Jen v samotné Osvětimi sloužili čtyři (MUDr. Heinrich Plaza z Hlučína, Emanuel Glumbik z Hošťálkovic, Paul Komarek ze Sudic a Adolf Teuer z Borové). Posledně jmenovaný byl jako jediný po roce 1945 vyšetřován a následně odsouzen k trestu smrti za to, že se podílel na obsluze plynových komor. Naproti tomu dr. Plaza, ačkoliv během svého působení vystřídal šest koncentračních táborů, unikl po válce postihu a až do své smrti provozoval v Bavorsku soukromou lékařskou praxi.
https://edu.ceskatelevize.cz/video/8051-postoj-ceske-spolecnosti-k-holokaustu
Důmyslná systematika holokaustu
Proces vyhlazování by nebyl možný bez nejužší součinnosti celé řady jednotlivců, ale i společenských složek (institucí, spolků, profesí). Úspěšná realizace holokaustu často závisela na iniciativních jedincích. Klíčovým faktorem byla dobře fungující železniční síť a lidé, kteří plánovali a organizovali vlakové transporty (např. Adolf Eichmann). Koncentrační a vyhlazovací tábory by se neobešly bez armád loajálních dozorců. Neméně zásadní faktor představovala spolupráce velkých průmyslových podniků, jež pro svou výrobu často bez skrupulí využívaly práci vězňů, kteří zde v mizerných podmínkách a za minimálních nákladů pracovali ve prospěch Říše a vyhlazovací války.
Ke smutným „zásluhám“ německých firem můžeme počítat například sestrojení a výrobu speciálních automobilů s výfuky zavedenými do přepravního prostoru (tzv. plynové vozy), které na počátku čtyřicátých let posloužily k otravě a udušení tisíců vězňů. „Ušetřily“ tak psychické problémy vojákům a policistům, kteří do té doby na východě stříleli civilní obyvatelstvo po tisících i desetitisících (v počátcích války totiž holokaust probíhal formou hromadných poprav, které prováděly nechvalně proslulé Einsatzgruppen SS a policejní prapory). Kapacita vyhlazovacích automobilů se však ukázala nedostatečnou, a tak hlavní roli převzaly plynové komory. Také v tomto případě se jako klíčová ukázala role průmyslové výroby. Kdyby erfurtská firma Topf nevymyslela a nenabídla velitelství SS mimořádně výkonnou pec, která dokázala kontinuálně spalovat kvanta mrtvých těl, pravděpodobně by ani počet obětí holokaustu nedosáhl tak enormního množství. Oficiální údaje sdělují, že osvětimské pece dokázaly denně spalovat téměř 5000 dospělých mužů. Když vezmeme v potaz, že plynování se týkalo především seniorů, žen a dětí, mohl být rozsah denního spalování až trojnásobný. Tato hrůzná čísla byla v konečném důsledku možná jen díky iniciativní nabídce erfurtských inženýrů. Efektivita vyvražďování nebyla tedy pouze záležitostí hrstky nacistických vůdců, ale od počátku závisela na dokonalé souhře a aktivní spolupráci mnohem širšího spektra složek.