Na počátku března 1945 se Rudá armáda přiblížila k řece Odře. Dalším cílem postupu se měla stát Ostrava, a tak byla zahájena ofenziva, na jejímž konci mělo být tato strategicky významné město osvobozeno. V první a druhé fázi operace útočila sovětská vojska na Ostravu z východu a severovýchodu, avšak vzhledem k silnému odporu německých sil a nepřízni počasí nezaznamenala výraznější úspěchy. Proto byl naplánován obchvatný manévr ze severozápadního směru, což znamenalo, že hlavní útočné operace vedly přes Hlučínsko. Pro region znamenal tento střet hotovou pohromu. Procházející fronta způsobila výrazné poničení řady vesnic a především vysoké ztráty na životech civilních obyvatel.
Situace na frontách
V prvních měsících roku 1945 se oblast ovládaná v Evropě nacistickým Německem rychle zmenšovala. Již v únoru ovládla Rudá armáda na hlavních směrech postupu zhruba linii řeky Odry, zatímco spojenci se na západní frontě blížili k Rýnu. Německo se tak ocitlo téměř ve svých předválečných hranicích. Vyčerpané jednotky Rudé armády se na více než měsíc zastavily, aby obnovily své síly a provedly přeskupení před dalším pokračováním ofenzivy. Hlavní cíl následujícího úderu zcela pochopitelně představoval již jen 60 kilometrů vzdálený Berlín. Protože se však nyní klín postupujících sovětských jednotek zaklesl příliš hluboko do nepřátelského území a v případě dalšího útoku by se ještě prohloubil, hrozilo, že německá uskupení na křídlech (ve Slezsku a Pomoří) by mohla Rudou armádu sevřít do kleští a zmařit klíčové tažení na německé hlavní město.
Ačkoliv Sověti zvažovali, že přinutí německou skupinu armád Střed, jež představovala stále velmi nebezpečnou bojovou sílu, ke kapitulaci až po pádu Berlína, museli toto stanovisko přehodnotit a naplánovat podpůrné operace také v oblasti Slezska. Mezi důležité cíle těchto operací se zařadil i průlom vedený Moravskou branou směrem na Brno, který by ulehčil dalším jednotkám, jež se mezitím s obtížemi probíjely Slovenskem, případně by německé síly na Slovensku od skupiny armád Střed vyloženě odřízl. Tento plán počítal s průlomem mezi Třincem a Ostravou a následným obchvatným manévrem jihozápadním směrem na Ostravu. Pokud by vše vyšlo, ztratilo by Německo ještě v březnu jedno ze svých posledních fungujících průmyslových a zbrojních center. Toho si byla německá generalita dobře vědoma, takže na vzdálených přístupech i v předpolí oblasti nařídila již od počátku roku 1945 budovat improvizovaný obranný systém.
Ostravská operace
Za sovětskou stranu se operace zúčastnily jednotky 4. ukrajinského frontu pod velením generála Andreje Ivanoviče Jeremenka. Součástí tohoto útočného uskupení byla i 1. československá samostatná tanková brigáda, jejíchž 65 tanků tvořilo hlavní údernou sílu pro postup na Ostravu. Německou obranu měla na starosti skupina armád Střed polního maršála Ferdinanda Schörnera.
Ostravskou operaci zahájily sovětské jednotky v ranních hodinách 10. března útokem do prostoru mezi Karvinou a Těšínem. Během sedmi dnů se jim však navzdory urputným bojům nepodařilo prolomit německou obranu a postoupily o pouhých několik kilometrů, ačkoliv původní plán předpokládal urazit za stejný časový úsek více než 120 kilometrů a stanout před Olomoucí. Ztroskotání prvního útoku na Ostravu ovlivnilo zčásti nepříznivé jarní počasí, zčásti i nedostatečné utajení bojových plánů.
Ve stejnou dobu probíhala desítky kilometrů severozápadněji tzv. Hornoslezská operace, která byla podstatně úspěšnější. 1. ukrajinskému frontu se během ní podařilo prorazit k Prudníku a přiblížit se k předválečným československým hranicím. Od 18. března začaly boje o osoblažský výběžek, které 22. března skončily osvobozením Osoblahy. Ta se tak stala vůbec první osvobozenou obcí v českých zemích. Postup Horním Slezskem probíhal úspěšně i na jižním směru, takže 28. března byla překročena československá hranice také v sudickém výběžku. V prostoru mezi Oldřišovem a Sudicemi se fronta koncem března na více než dva týdny zastavila, aniž by však došlo k utlumení bojů. Některé vesnice na frontové čáře (např. Oldřišov, Rohov, Darkovice) v dané době několikrát přešly z německých do sovětských rukou a naopak, aniž by se podařilo docílit významnějších územních zisků.
Pokračování ofenzivy nastalo až 15. dubna 1945. Útočný klín, jehož součástí byly i československé tanky, vyrazil od Sudic na jih směrem k řece Opavě. Během dvou dnů se fronta prohnala přes Kobeřice a Bolatice, poté se vojska úspěšně přebrodila přes řeku a zaútočila na Štítinu. K osvobození Ostravy došlo až 30. dubna, tedy patnáct dnů od zahájení závěrečné části operace.
Období bezprostředních bojů zasáhlo hlučínské vesnice nerovnoměrně. Zatímco někde se fronta zdržela celých čtrnáct dnů, v centrální části regionu se intenzivní boje odbyly během jednoho až dvou dní. Ve východní části Hlučínska se fronta k Ostravě posouvala jen pozvolna. Samotný Hlučín byl paradoxně osvobozen ve směru od Děhylova a téměř bez bojů. Celkově se na Hlučínsku bojovalo od 28. března do 1. května 1945, tedy od chvíle, kdy sem dorazila fronta, až po ukončení bojů. Je třeba si uvědomit, že kromě pozemních bojů zde po celou dobu probíhalo také intenzivní dělostřelecké ostřelování i letecké bombardování. V Dolním Benešově se nacházelo polní letiště, ze kterého až do poslední chvíle operovala německá letadla. Na obloze docházelo k leteckým soubojům, takže po celém Hlučínsku byly následně rozesety vraky desítek sestřelených letadel.
Civilní obyvatelstvo ještě před příchodem fronty opustilo své domovy, někteří dobrovolně, většina na příkaz německé armády, která prováděla evakuaci. Vydali se takzvaně na flicht nebo na učečku. Doma zůstali jen nemnozí, zpravidla, aby se postarali o dobytek. Lidé, kteří byli evakuováni v rámci organizovaných transportů, se tímto způsobem dostali často až do středních Čech či do Bavorska. Velká část však flichtovala na vlastní pěst, a protože prchala na jih, dostala se vyloženě „z deště pod okap“. Těžké boje, které zasáhly Háj ve Slezsku, Hrabyni či Dobroslavice, postihly i utečence, kteří zde „v horách“ hledali úkryt.
Ztráty na obou stranách byly strašlivé. Dohromady se vyšplhaly k téměř dvěma stům tisícům mrtvých, zraněných a pohřešovaných. Nemalé byly také oběti na civilním obyvatelstvu.
Hlučínsko po frontě
Hlučínsko vyšlo z války jako několikanásobně postižený region, poněvadž se jej dotkly nejen ztráty na životech místních mužů sloužících v německé armádě, ale také rozsáhlá úmrtí civilistů a devastace území v důsledku toho, že přes region vedl hlavní směr sovětského osvobozovacího postupu. Válečné běsnění nepřežilo zhruba 550 civilistů. Více než polovina všech stavení byla v důsledku bojů poškozena. Některé obce byly poškozeny z 90 % (např. Sudice, Rohov, Strahovice, Zábřeh, Darkovice), jiných se válečné běsnění dotklo jen okrajově (např. Hlučín, Bobrovníky, Darkovičky, Hošťálkovice). Zkáza postihla zejména objekty sloužící vojenským účelům. To se týkalo řady škol, zámků a kostelů využívaných jako lazarety či sídla velitelství.
Fatální pohroma postihla zemědělský sektor, a to hned v několika ohledech. Nejenže vyhořela řada stodol i s uskladněným osivem, ale sedláci přišli také o značnou část svých strojů a náčiní. Zničeny byly i zbývající dřevěné větrné mlýny. Válka se podepsala také na stavech dobytka. Část zrekvírovali Němci, část byla pobita a zbylé koně a krávy, které přestály bojové útrapy, zkonfiskovala bezprostředně po válce Rudá armáda. Obrovská stáda byla pak za vynucené pomoci dospívajících chlapců hnána na východ. Pole se nacházela v žalostném stavu, byla plná kráterů a nevybuchlé munice, jejíž vyhledávání si vyžádalo životy řady dětí. Ačkoliv bylo nutno započít s nezbytnými opravami, nedostávalo se jakéhokoliv stavebního materiálu. Válka sice skončila, avšak mír měl být krutý.
Mýty
V období komunistického režimu opředli někteří historici či autoři memoárů Ostravskou operaci řadou mýtů. Ten nejrozšířenější (který dodnes najdeme např. na české Wikipedii) tvrdí, že při plánování operace byl brán zřetel, aby nedošlo k poškození ostravské průmyslové oblasti, jejíž výrobní kapacita byla nezbytná pro poválečnou ekonomickou obnovu Československa. Je přitom poměrně snadné zjistit, že takové tvrzení nemá žádnou podporu v reálných faktech. Dokonce ani hlubší studium dobových pramenů nepotvrdilo, že by sovětské velení plánovalo osvobozovat Ostravu „v rukavičkách“. Nesmyslnost celého mýtu dokládají nejen dopady bojové činnosti na město Opavu a hlučínský region, ale zejména průběh prvních fází operace. Kdyby ofenziva dopadla podle očekávání, znamenala by náročné boje právě v lokalitách s nejvyšší koncentrací průmyslu, tedy zejména v karvinské důlní oblasti.